Úvod

Hazardní hraní je potřeba vnímat ve spojitém kontinuu od rekreačního po patologické, přičemž rozdíl mezi problémovým a rekreačním hraním je pouze v jeho intenzitě (problémoví hráči hrají častěji, déle, utrácejí více) a neexistuje žádné podstatné kvalitativní kritérium, které by odlišovalo problémové od neproblémových hráčů (Shaffer, 2014).

Poslední revize Diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace (DSM-5) používá pro problémové formy hazardního hraní termín hráčská porucha (gambling disorder nebo disordered gambling). Dosud používanými pojmy byly nadměrné hraní, nezodpovědné hráčství, škodlivé hraní, nutkavé nebo kompulzivní hráčství, problémové hraní, závislost na hazardní hře nebo patologické hráčství apod., které se navzájem překrývají, mohou se lišit v důrazu na určitý aspekt fenoménu hraní a mohou také odrážet různou míru či stupeň rozvoje problémového hraní (Abbott et al., 2013, Vacek, 2014, Williams et al., 2012b). V této zprávě se používají termíny problémové, případně patologické hráčství pro velmi závažné formy hráčské poruchy.

Patologické hráčství bylo v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) nebo DSM-IV zařazeno mezi poruchy impulzivity a ovládání. Oproti DSM-IV došlo v DSM-5 tedy ke změně názvu na „hráčská porucha“ a k zařazení hráčské poruchy do společné skupiny „látkové a další návykové poruchy“, což reflektuje řadu společných rysů těchto poruch včetně neurobiologických. Kromě toho došlo ke snížení počtu kritérií z 10 na 9 (bylo vypuštěno to, které se týkalo „páchání nelegálních činů“) a minimální počet kritérií nutných k diagnóze hráčské poruchy (patologického hráčství) se snížil z 5 na 4 (přitom 4–5 je označováno jako mírná, 6–7 jako střední, 8–9 jako závažná porucha). Hazardní hráčství naplňující 2 až 3 kritéria je označováno jako „v riziku“ (American Psychiatric Association, 2013b, American Psychiatric Association, 2013a, Reilly and Smith, 2013). Kritéria podle DSM-5 se týkají posledních 12 měsíců a jsou jimi:

  1. Potřeba hrát se stále vyššími částkami peněz, aby bylo dosaženo žádoucího vzrušení.

  2. Neklid nebo podrážděnost při pokusu přerušit nebo vzdát se hraní.

  3. Opakované neúspěšné snahy kontrolovat, přerušit nebo se vzdát hraní.

  4. Zaujetí hráčstvím (např. snaha o znovuprožití minulých hráčských zkušeností, následků hazardu nebo plánování nového hazardu či přemýšlení o způsobech, jak získat peníze na hraní).

  5. K hraní dochází často při pocitu bezmoci, viny, úzkosti, deprese.

  6. Po prohře peněz často snaha je druhý den hraním získat zpět („dohánění ztrát“).

  7. Lhaní s úmyslem zastřít rozsah svého hráčství.

  8. Ohrožení nebo ztráta významných vztahů, práce nebo příležitosti ke vzdělání a kariéře kvůli hráčství.

  9. Spoléhání na jiné, že poskytnou peníze a napraví špatnou finanční situaci způsobenou hráčstvím.

Ukazuje se však, že změna DSM v počtu a skladbě kritérií může vést k rozdílům v míře identifikace problémového a patologického hráčství v populaci. Zatímco u žen se zdají rozdíly nevýznamné, u mužů mohou zvýšit prevalenci osob klasifikovaných jako problémoví hráči přibližně o čtvrtinu (Temcheff et al., 2011).

Pravděpodobnost, že bude jedinec vyhledávat hazardní hru, případně že se u něj vyvine problémové hráčství, je dána řadou faktorů na individuální, interpersonální a společenské úrovni a působením okolí včetně příležitosti k hazardní hře (Johansson et al., 2009, Williams et al., 2012b, Abbott et al., 2013, Vacek, 2014).

Silným prediktorem je např. pohlaví, neboť mezi muži se problémové hráčství vyskytuje více než mezi ženami. Avšak v některých zemích dochází k nárůstu problémového hráčství mezi ženami, což souvisí především se zvýšenou dostupností EHZ (Volberg and Williams, 2014). Existují také profesní skupiny ve vyšším riziku rozvoje problémového a patologického hráčství – ve vyšším riziku jsou např. osoby, které pracují v herním průmyslu, osoby s volnou pracovní dobou, nízkým dohledem a značnou disponibilní hotovostí; sportovní sázení je vyšší mezi sportovci nebo sportovními fanoušky (Abbott et al., 2013, Nelson et al., 2007).

Richard and Humphrey (2014) definují „hráčskou závislost“ jako vysoce interaktivní vztah mezi jednotlivcem a posilujícími faktory a událostmi, ke kterým při hraní dochází. Rizikovost jednotlivých typů her, resp. jejich „závislostní potenciál“ je podmíněn mírou, s jakou poskytují impulzy podmiňující hráčské chování. Tyto tzv. strukturní charakteristiky her jsou popsány v úvodu do kapitoly Trh s hazardními hrami, str. 33.

Problémové hráče lze rozdělit to následujících tří podtypů (Blaszczynski and Nower, 2002, Richard and Humphrey, 2014):

  1. Emočně zranitelní hráči, kteří pomocí hraní dosahují zmírnění preexistující úzkosti, deprese, neschopnosti řešit nepříznivé životní zkušenosti a situace.

  2. Impulzivní hráči, pro které je hraní zdrojem uspokojení potřeb plynoucích z jejich impulzivní osobnosti, důsledkem nízké tolerance k nudě a vzorec jejich chování lze označit jako vyhledávání nových zážitků (sensation seeking, novelty seeking).

  3. Hráči, kteří nemají preexistující sklon k impulzivitě nebo jinou psychopatologii, u kterých je hraní naučeným podmíněným chováním a u kterých se na hraní vyvinul návyk. Velmi často se u nich vyskytují kognitivní distorze a tzv. dohánění ztrát.

Tzv. kognitivní distorze jsou mylné představy a předpoklady týkající se hazardního hraní (pověrčivost, iluze kontroly, iluze souvislostí, antropomorfismus, selektivní paměť, racionalizace proher atd.), kvůli kterým hráči věří, že dokáží vysvětlit, kontrolovat nebo předpovídat průběh a výsledek hry (Toneatto et al., 1997, Johansson et al., 2009).

Tzv. dohánění ztrát je typický vzorec chování hráčů, kdy v zájmu minimalizace prohry dochází k dalšímu riskování a prohlubování finanční ztráty. Je to dáno tím, že lidé obecně mají tendenci psychologicky přisuzovat větší hodnotu ztrátám než ziskům – v zájmu minimalizace ztráty riskují hráči další a vyšší prohry (Tversky and Kahneman, 1986).

Finanční ztráty a zadluženost jsou významným faktorem podmiňujícím závažnost problémového hráčství zvyšujícím výskyt ostatních negativních dopadů patologického hráčství. Zadluženost je významným motivem sebevražd hráčů, má negativní vliv na zdravotní a sociální situaci hráčů a jejich rodin a bývá pravidelně příčinou pokračování a relapsu hraní (Ladouceur, 2004, Downs and Woolrych, 2010).

Mezi časté zdravotní komplikace spojené s patologickým hráčstvím patří psychiatrická komorbidita, zejména užívání a závislost na návykových látkách, poruchy nálady, neurotické a psychosomatické poruchy, v menší míře psychotické poruchy nebo poruchy příjmu potravy. Velmi časté jsou u patologických hráčů sebevražedné představy, tendence a pokusy, které mají svůj původ ve vnímání situace (zejména v souvislosti se zadlužením) jako bezvýchodné (Crockford and el-Guebaly, 1998, Ledgerwood and Petry, 2004, Petry et al., 2005, Ferentzy et al., 2013, Petry, 2007, Williams et al., 2012b, Abbott et al., 2013, 2014).

Pro screening a diagnostiku problémového a patologického hráčství se používá řada standardních nástrojů (některé z nich mají verzi pro adolescenty). Nejčastěji používanými jsou SOGS-R, tj. revidovaný South Oaks Gambling Screen (Lesieur and Blume, 1987, Lesieur and Blume, 1993), DSM-IV (American Psychiatric Association, 2000) a Canadian Problem Gambling Index (CPGI), resp. jeho zkrácená verze PGSI – Problem Gambling Severity Index (Ferris and Wynne, 2001). Za velmi kvalitní nástroj s vysokou senzitivitou i specificitou je považována dvoupoložková škála Lie/bet (Johnson et al., 1997). Existuje dokonce i jednopoložkový nástroj (The One-Item Screen for Problem Gambling), který zahrnuje jen jednu otázku „Měl/a jste někdy problémy s vaším hraním?“ (Thomas et al., 2008), který má však nízkou senzitivitu, tj. vysokou pravděpodobnost falešně negativních výsledků, kdy problémoví hráči zůstávají neodhaleni (Stinchfield, 2014).

Použití různých screeningových nástrojů vede k mírně odlišným odhadům míry prevalence problémového hraní (Stucki and Rihs-Middel, 2007) – vážený průměr prevalence problémového a patologického hráčství (dohromady) pro SOGS byl 3,0% (problémové hráčství 1,2 %, patologické hráčství 1,8 %), pro CPGI 3,3 % (2,4 % a 0,8 %) a pro DSM-IV 3,1 % (1,9 % a 1,2 %).

Míry prevalence v dospělé populaci se celosvětově pohybují v rozmezí 0,1–4,5 % pro problémové hráčství a 0,02–2,0 % pro patologické hráčství. Srovnatelnost odhadů mezi různými studiemi a zeměmi je omezená vzhledem k rozdílům v metodologii studií, ve výběrových postupech, ve sběru dat, v kritériích pro zařazení do studie, v referenčních obdobích pro zjišťování míry prevalence, v použitých nástrojích a v hraničních skóre pro problémové nebo patologické hráčství u stejných nástrojů (Stucki and Rihs-Middel, 2007, Griffiths, 2009, Sassen et al., 2011, Williams et al., 2012a). Griffiths (2009) ve svém evropském přehledu uvádí hodnoty pro patologické hráčství v rozmezí 0,1–0,6 %, pro problémové hraní (včetně patologického) 0,5–2 %, v některých zemích (např. Estonsko, Finsko, Švýcarsko) nad 3 %. Hráči na EHZ tvoří významnou nebo převažující část problémových hráčů v řadě evropských zemí, což souvisí s nepříznivými strukturními charakteristikami EHZ – blíže viz úvod do kapitoly Trh s hazardními hrami, str. 33.

Z výsledků SZH je zřejmé, že podíl osob v riziku v souvislosti s hraním hazardních her dosahuje v ČR přibližně 5,0 % dospělé populace, z toho problémové hráčství se týká přibližně 2 % a patologické hráčství 0,5–1 % dospělé populace, tj. až 80 tis. osob., především mladých mužů ve věku kolem 30–35 let. Hráči na EHZ tvoří zdaleka nejvyšší podíl patologických hráčů v léčbě, ve vysokém riziku se nacházejí také on-line hráči. Problémoví hráči v ČR mají vyšší míru psychiatrické komorbidity (včetně problémů s návykovými látkami), vyšší riziko úmrtí než obecná populace (přibližně 2krát), především riziko sebevraždy (přibližně 7krát).

Celková uváděná výše aktuálního dluhu léčených patologických hráčů je v průměru 1–3 mil. Kč, výše částek je vzhledem k dopadům na jednotlivé hráče a jejich rodinu relativní. Typické schéma finančních ztrát a zadlužení u patologických hráčů je v ČR následující: ztráta osobních prostředků a úspor, dále rodinných financí a majetku, posléze bankovní a spotřebitelské půjčky, půjčky z nebankovního sektoru a v krajním případě páchání trestné činnosti, především krádeží, podvodů, zpronevěry (třetina patologických hráčů v léčbě se dopustila krádeže, 23 % zpronevěry a 8 % loupeže).

 


Prosíme odborníky o spolupráci v rámci systému včasného varování před novými drogami - NOVÉ DROGY - JAK POSTUPOVAT.

Upozorňujeme širokou veřejnost na dotazník Víš co hulíš?, v rámci stejnojmenného výzkumného projektu. 

TOPlist