Substituční léčba v ČR - něco z historie

V České republice má substituční léčba poměrně dlouhou tradici. Existují dobře zdokumentované případy závislosti na podomácku připravovaném opiátu „braun,“ které byly léčeny tzv. „divokou substitucí“ – tedy předepisováním léku s nízkým potenciálem ovlivnit pacientovo vědomí, ale schopné obsadit opiátové receptory a tak potlačit abstinenční příznaky. Nejčastěji se od sedmdesátých let minulého století používal Diolan® (obsahující etylmorfin) a Temgesic® (obsahující buprenorfin).

V roce 1992 dovezl MUDr. Jiří Presl (vedoucí lékař nadace Drop-In) ze Švýcarska několik kilogramů metadonu se záměrem poskytovat jej svým nejproblematičtějším pacientům, u nichž selhaly všechny ostatní možnosti léčby. Po údobí úředních problémů s celními i zdravotními orgány mu Ministerstvo zdravotnictví ČSFR povolilo substituční léčbu provádět jako jednoroční experiment. Tento experiment nebyl příslušnými místy nikdy vyhodnocen – přesto lze jednoznačně konstatovat, že u pacientů, zařazených do „experimentu,“ se podstatně zlepšil somatický i psychosociální stav. Po uplynutí roku nebylo dr. Preslovi povoleno v experimentu pokračovat; to mělo za následek návrat všech pacientů z menší části k divoké substituci, ve větší pak k ilegálně připravovaným drogám: braunu a pouličnímu heroinu.
Se sílícím přílivem heroinu do České republiky a zvyšováním počtu jeho uživatelů se potřeba zavést substituční terapii opiátovými agonisty vynořila znovu a v naléhavější míře. V červenci 1997 rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví ČR (dále jen MZ ČR) o spuštění dalšího „pilotního programu“ – tentokrát v Oddělení pro léčbu závislostí I. LF a VFN pod vedením MUDr. Petra Popova (Popov, 2002). Rozsah programu byl omezen na maximum 20 pacientů a záměrem ministerstva bylo po roce trvání „experimentu“ ověřit léčebné výsledky. Za tímto účelem si MZ ČR sestavilo odbornou skupinu. K externí evaluaci nicméně opět nedošlo; po roce běhu programu připravil personál oddělení krátký souhrn, dokumentující pozitivní změny ve zdravotním a psychickém stavu pacientů, stejně jako významný pokles v jejich kriminálních aktivitách; ten byl MZ ČR vzat na vědomí a experimentální program dále pokračoval omezen na 20 pacientů.
metadon-centra.jpg
Paralelně se změnou Trestního zákona v dubnu 1998 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR na návrh poslanců Buzkové a Langera doprovodné usnesení, zaměřené na léčebnou složku protidrogové politiky a mj. žádající MZ ČR o evaluaci „experimentu“ a následné rozšíření léčby na všechna potřebná místa. Na vzrůstající potřebu zvýšení kapacity substituční léčby a následný tlak z léčebné sféry reagovala i Poslanecká sněmovna PČR a Vláda ČR. Na počátku roku 1999 Ministerstvo zdravotnictví ČR sestavilo novou pracovní skupinu s dělnějším programem, která v poměrně krátké době připravila Standardy substituční léčby (Ministerstvo zdravotnictví ČR, 2001), vzdělávací program pro odborné lékaře a střední zdravotnický personál, stejně jako Registr substituční léčby (viz dále). V mezidobí se kapacita apolinářského programu zvýšila téměř na 100 pacientů; poptávku po léčbě v hlavním městě nicméně pokrýt nestačil. V květnu 2000 bylo spuštěno dalších 7 substitučních programů v nejpostiženějších lokalitách republiky (viz obrázek). Během dvou let provádění substituční terapie v republice se ukázalo, že existující systém „center“ není schopen dostatečně vyhovět léčebné poptávce ve smyslu potřeb pacientů ani veřejného zdraví. V České republice se léčbě metadonem k 1. 1. 2003 podrobovalo 359 pacientů. Počet klientů substituční léčby v ČR ani jejich podíl ve vztahu k počtu problémových uživatelů opiátů (2,3 %) ani zdaleka neodpovídal stavu v zemích EU. Při cca 15 tis. problémových uživatelích opiátů v ČR by odpovídající stav byl 2,5 – 5 tisíc klientů substituční léčby.
Další údaje najdete v Zaostřeno na drogy č. 2/2003 s názvem Role substituce v oblasti léčby závislosti na drogách.

Publikováno: 15.08.2008


© 2003-2006, Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti