Článek "Pohled na některé aspekty trestněprávního přístupu k drogové kriminalitě v zahraničí"

Autor: JUDr. Petr Zeman, Ph.D., Institut pro kriminologii a sociální prevenci

Při hledání vhodné právní úpravy kontroly zneužívání nelegálních drog (dále jen “drog“) a zacházení s drogovým problémem vůbec je užitečné seznamovat se s řešeními, která zvolili zákonodárci v jiných zemích, zejména v těch, které jsou České republice blízké geograficky, kulturně, z hlediska rozsahu zneužívání drog či právní tradice. Při variabilitě možných přístupů je žádoucí jednotlivé postupy porovnávat, hodnotit zda a proč se který osvědčil či neosvědčil. Je zbytečné opakovat chyby, kterých se dopustili jinde, vydávat se znovu po cestách, které k cíli nevedou.
Diskuse o způsobu, jakým k drogové problematice přistupovat, vedená již celá desetiletí, nabývá na intenzitě a z hlediska mezinárodního práva získává nový zajímavý rozměr. Zatímco v Evropě se stále výrazněji projevují liberalizační tendence, přístupy kladoucí důraz na prevenci a „harm reduction“ strategii, USA, pokládané za vůdčí stát mezinárodní protidrogové aliance, pokračují ve své „válce proti drogám“, přičemž se opírají o tři mezinárodní drogové úmluvy - Jednotnou úmluvu o omamných látkách z r. 1961, Úmluvu o psychotropních látkách z r. 1971, a Úmluvu OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami z r. 1988. Právě na závazcích vyplývajících z těchto úmluv je založena kritika ze strany USA vůči některým evropským státům, které hledají způsob, jak jejich výkladem vytvořit prostor pro liberálnější přístup k drogové problematice, zejména k uživatelům a malovýrobcům omamných či psychotropních látek (OPL).
Současné postoje vlády USA k některým mezinárodněprávním instrumentům však paradoxně dávají argumenty do rukou těm, kdo tvrdí, že drogové úmluvy jsou překonané, neodpovídají realitě a bylo by vhodné je revidovat, popř. i zrušit. Rozhodnutí USA neratifikovat Římský statut Mezinárodního trestního tribunálu (přijatý 17. 7. 1998) přestože jej předchozí vláda USA podepsala, nestát se stranou tohoto smluvního dokumentu a necítit se být vázány jakoukoliv povinností z něj vyplývající, vzbudilo v mezinárodním společenství velký rozruch. Objevují se názory, spatřující v uvedeném postupu pouze součást celkového trendu současné reprezentace USA nadřazovat jednoznačně vlastní zájmy nad zájmy mezinárodního společenství, jak se mj. nedávno projevilo v přístupu k mezinárodněprávním dokumentům v oblasti ochrany životního prostředí či zákazu protipěchotních min. Některé z nich dokonce v postoji USA vidí snahu vyvázat se ze závazků, vyplývajících ze základního dokumentu mezinárodního práva smluvního, z Vídeňské úmluvy o smluvním právu z r. 1969. Tímto postojem však jako kdyby nejmocnější stát světa otevíral cestu těm státům, jejichž veřejné mínění, legislativa a praxe přestávají být nakloněny úzkému výkladu a striktnímu dodržování určitých mezinárodních smluv, např. drogových úmluv.
Bedlivé sledování stavu a vývoje zahraničních právních úprav a protidrogových strategií je tedy, i s ohledem na začleňování ČR do evropských struktur, rozhodně namístě. Ať již jsou přístupy jednotlivých států k řešení drogové problematiky jakékoliv, ať se v nich jakkoliv výrazně projevuje tendence přiznat primární roli prevenci, přesto žádná z evropských zemí nerezignovala na oblast represe vůči osobám neoprávněně nakládajícím s OPL. Vzhledem k široké škále forem, jakými může takové nakládání probíhat, je však v právních úpravách postihu uvedeného jednání možno nalézt řadu rozdílů, zejména v oblasti rozsahu a intenzity případné represe.
Rozdílný je též legislativně technický způsob právní úpravy postupu vůči neoprávněnému nakládání s drogami. Jen některé země mají veškeré skutkové podstaty drogových trestných činů zahrnuty přímo v trestním zákoně (např. Finsko). Jiné využívají zvláštních právních předpisů týkajících se obecně návykových látek a skutkové podstaty (obvykle méně závažných, není však pravidlem) trestných činů spojených s OPL vkládají do nich (např. Dánsko, Německo). Další možností je existence zvláštního zákona zaměřeného na postih drogové kriminality (např. Švédsko či Nizozemí). Jednotlivé země dále k postihu některých méně závažných porušení drogové legislativy využívají prostředků správního práva. Zvláštním případem je Itálie, kde na základě nařízení prezidenta republiky z roku 1990 došlo ke „Sjednocení legislativy upravující problematiku drog a psychotropních látek, prevence, léčby a zacházení s drogově závislými“, tedy ke kompilaci dosud existující legislativy pojímající drogovou problematiku z nejrůznějších hledisek (včetně trestního postihu) do jediného předpisu.

České právo se v otázce případné trestnosti samotného neoprávněného užívání OPL drží zásady, že sebepoškozování není trestné. V některých evropských zemích je však přístup legislativy k této otázce odlišný. Dlužno dodat, že některé právní řády ještě rozlišují užívání drog v soukromí a užívání veřejné. Mezi státy, jejichž právo zakazuje a kriminalizuje samotné užívání drog, patří Finsko, Francie či Švédsko. Ve Finsku je možno za užívání drog uložit trest odnětí svobody až na dva roky, ve Francii až na jeden rok a ve Švédsku dokonce až na tři roky. Je však třeba vidět, že i tyto státy chápou trest odnětí svobody pro uživatele drog za krajní prostředek a nabízejí proto alternativní tresty a opatření. Ve Finsku lze např. upustit od potrestání pachatele bagatelního drogového deliktu tehdy, pokud jeho protiprávní skutek nemá závažný následek a pokud nevede ke snížení obecné úctu k zákonu, nebo pokud pachatel takového trestného činu prokáže, že nastoupil léčbu v některé z institucí určených Ministerstvem sociálních věcí a zdravotnictví. Rovněž ve Francii může být trest nahrazen léčbou pachatele. I ve Švédsku, z hlediska přístupu k užívání drog tradičně dosti tvrdé zemi, bývá v praxi využíván buď peněžitý trest či maximálně šestiměsíční trest odnětí svobody.
Nizozemí, Německo či Španělsko jsou představiteli přístupu, který rozlišuje užívání drog v soukromí a na veřejnosti. V Nizozemí není užívání drog v soukromí výslovně zakázáno, ovšem podobná činnost prováděná na veřejnosti je v některých oblastech země ( v závislosti na místní jurisdikci) stíhána jako méně závažný delikt. Rovněž v Německu není konzumace drog v soukromí výslovně zakázána. Pokud jde o užívání na veřejnosti, takové jednání není samo o sobě postižitelné, ovšem v praxi bývá postihováno buď správní sankcí z důvodu veřejného pohoršení, nebo je kvalifikováno a trestně stíháno jako držba či poskytování drogy jinému. Ve Španělsku je užívání drog v soukromí nezákonné, ovšem nikoliv trestné. Konzumace drog na veřejnosti je pak hodnocena jako závažný správní delikt a sankcionována nejčastěji pokutou doprovázenou zabráním drogy.
V období let 1990 až 1993 bylo užívání drog bez ohledu na místo konzumace zakázáno (nikoliv ovšem kriminalizováno) také v Itálii. V roce 1993 však Italové rozhodli v referendu o zrušení uvedeného zákazu. Stejně tak není užívání drog výslovně zakázáno v Dánsku.

Společným rysem jednotlivých právních řádů a justiční praxe evropských zemí v otázce držby drog je faktické rozlišování držby pro vlastní potřebu a držby pro jiného. Děje se tak buď výslovným rozlišením, nebo faktickým rozlišováním na základě množství drogy objevené u pachatele - zda je případ nazírán jako držba pro vlastní potřebu či držba pro jiného, příp. dokonce držba za účelem obchodování s drogou. Posléze uvedený případ se týká např. Finska či Dánska, kde právní předpisy o držbě pro vlastní potřebu nehovoří, ovšem na množství držené drogy závisí, zda bude jednání pachatele posouzeno jako méně závažný delikt či jako závažný trestný čin srovnatelný s obchodováním s drogami.
Francouzské právo rovněž definici držby drog pro vlastní potřebu neobsahuje. Držba drogy je v závislosti na okolnostech kvalifikována a trestána buď v souvislosti s užíváním drog či s jejich poskytováním jiné osobě. Ve Švédsku je držitel drogy trestán podle týchž pravidel jako konzument, ovšem pokud v praxi množství držené drogy nasvědčuje závěru, že je určena i pro jiné osoby, bývají více využívány tresty u horní hranice trestní sazby (3 roky). Ve Španělsku bylo do roku 1999 držení drogy pro vlastní potřebu pokládáno za nezákonné, ovšem byla-li droga držena v soukromí, podle převládajícího názoru právní vědy nepodléhala jinak aplikovaným správním sankcím. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1999 však stanoví, že jakákoliv nezákonná držba drogy je postižitelná sankcemi správního práva, včetně přechovávání drogy v soukromí. Držba drogy na veřejnosti je pak pokládána za závažný správní delikt.
Itálie držbu drogy zakazuje a kvalifikuje ji jako správní delikt (pokud se jedná o množství nikoliv větší než je průměrná denní dávka stanovená podle kritérií daných příslušným právním předpisem, popř. o množství, které tuto dávku nepřesahuje trojnásobně, jestliže zároveň odpovídá množství konzumovanému obvykle daným pachatelem během 24 hodin), nebo jako trestný čin. V Nizozemí i v Německu je držba drog kriminalizována, ovšem i zde existují rozdíly v přístupu k jednotlivým případům závisející mj. na množství přechovávané drogy. V Nizozemí se široce uplatňuje princip účelnosti trestního stíhání, který v praxi vede k tomu, že méně závažné případy, opravňující k domněnce, že droga je určena skutečně výhradně pro jejího držitele, nejsou stíhány. V Německu zase v případech, kdy je objeveno malé množství drogy, může být výsledkem rozhodnutí soudu o upuštění od potrestání.

Aby mohl drogu kdokoliv držet, případně ji i užít, musí si ji napřed nějakým způsobem opatřit, a to v zásadě buď tak, že ji získá od jiného, nebo tak, že si ji sám vyrobí. Zároveň se v právních řádech jednotlivých zemí rozlišuje, zda si drogu opatřil pro sebe či s úmyslem poskytnout ji jinému. V prvním případě bývá takové získání posuzováno a případně sankcionováno v souvislosti s držbou drogy pro sebe, v případě druhém v souvislosti s poskytováním drogy třetí osobě (popř. přímo s obchodováním s drogou). Pravidlem je, že jakékoliv opatření drogy s prokázaným úmyslem ji prodat jinému je stíháno a trestáno jako trestný čin obchodování s drogami. Některé země zahrnují do výčtu jednání ve skutkových podstatách drogových trestných činů opatření si drogy přímo, i v takových případech však bývá takové jednání uskutečněné za účelem poskytnutí drogy jinému sankcionováno přísněji. Tak je tomu kupříkladu v Dánsku či v Německu.
Ve Francii se rozlišuje „prosté“ získání drogy a přísněji trestné řízení či organizování skupiny osob za účelem mj. získávání drog. Ve Švédsku zákon hovoří pouze o získávání drog za účelem jejich poskytnutí jiným osobám, jinak je opatřování si drog posuzováno v souvislosti s jejich držbou či užíváním. V Itálii je získávání drog buď správním deliktem či trestným činem, přičemž rozlišení závisí na množství a postupuje se podle týchž kritérií jako u držby drog (viz výše). Podle španělského práva je opatřování drog trestné pouze tehdy, je-li prováděno za účelem jejich dalšího šíření.
Všechny zmiňované státy však za trestný čin pokládají produkci drog, ať už ve formě pěstování či syntetické výroby. V této souvislosti je však vhodné zmínit některé modifikace. V praxi španělské justice se výroba drogy výlučně pro vlastní potřebu výrobce (typicky malopěstitel konopí) vzhledem k nízké závažnosti takového jednání netrestá, ačkoliv skutková podstata daného trestného činu výrobu „pro sebe“ a „pro jiného“ nerozlišuje. Rovněž v Nizozemí, ačkoliv pěstování či jiná výroba jakýchkoliv drog spadá do výčtu trestných činů, se ve vztahu k malopěstitelům konopí či k jeho pěstování pro účely prodeje v „coffee shops“ významně uplatňuje diskreční princip, umožňující upustit od trestního stíhání ve veřejném zájmu. V Německu v případech, kdy pachatel vyrábí drogu pro svou vlastní potřebu, může soud upustit od potrestání.

Všeobecně se uznává, že právě poskytování drog dalším osobám je oproti výše popisovaným formám nezákonného nakládání s nimi jednáním závažnějším. Jednající osoba zde již nepoškozuje jen sama sebe, své vlastní zdraví, ale zasahuje bezprostředně i do sféry ostatních, často i ze zištných důvodů. Přesto i v této oblasti je namístě rozlišování různých typů takového jednání podle závažnosti, a právní řády jednotlivých zemí tak také činí. Odrážejí obvykle rozdíly mezi poskytováním malých množství látky, zpravidla jediné dávky mezi konzumenty navzájem - hovoří se o „sociálním poskytování“ (social supply) či sdílení drog, dále mezi běžnou distribucí OPL, která tvoří střední stupeň uvedeného jednání, a konečně mezi obchodováním ve velkém v rámci organizovaného zločinu. Zatímco na přístupu ke dvěma posledně zmíněným typům jednání se sledované země víceméně shodnou a jejich úpravy postihu takových činů se (přinejmenším technicky) příliš neliší, způsoby posuzování vzájemného poskytování drog mezi konzumenty jsou odlišnější a v praxi se projevuje silný vliv judikatury či diskreční pravomoci justičních orgánů.
Pokud se jedná o nezákonný obchod s drogami, tj. samotný prodej, ale i dovoz, vývoz, tranzit, uvedení na trh, zprostředkování prodeje, nákup či jiné získání drogy za účelem prodeje atd., zmiňované evropské státy se ve svých úpravách postihu uvedeného jednání drží podobného modelu. Základní skutková podstata popíše jednotlivé typy jednání, která jsou pod pojem obchodování s drogami v tomto širším slova smyslu zahrnována. Následná ustanovení pak v závislosti na okolnostech činu sankci stanovenou pro základní skutkovou podstatu zpřísňují či naopak zmírňují. Mezi kritéria pro případné zmírnění či zpřísnění sankce patří i druh a množství drogy, stejně jako rozsah této nezákonné aktivity.
Rozsah trestné činnosti se obvykle posuzuje z hlediska, zda již naplňuje znaky primárně komerční aktivity, zda je páchána organizovaně apod. Jednotlivé právní předpisy tedy používají pro popis okolností umožňujících použití vyšší trestní sazby kritéria jako např. poskytnutí drogy značnému množství osob či pro získání značného prospěchu (Dánsko), snaha o získání značného zisku či členství pachatele v organizované skupině (Finsko), skutečnost, že pachatel je vedoucím či organizátorem skupiny vytvořené k obchodování s drogami (Francie, Španělsko), extrémní závažnost činu (Španělsko), spáchání deliktu třemi a více osobami (Itálie), skutečnost, že obchodování s drogami je prováděno na komerční (Německo) či profesionální (Švédsko) bázi, atd. Nizozemská právní úprava přisuzuje zvláštní závažnost dovozu a vývozu drog, řazených jejich právem mezi tzv. tvrdé. Obchodování s drogami formou organizované kriminality tam navíc bývá kromě ustanovení o drogových trestných činech postihováno podle ustanovení zaměřených právě proti organizovanému zločinu.
Kritérium množství drogy bývá zohledňováno tak, že okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je, pokud dochází k nezákonnému nakládání s velkým (Finsko, Španělsko), značným (Německo) či zvláště velkým (Švédsko) množstvím látky. Naopak skutečnost, že se v daném případě jednalo o malé množství drogy, může v některých zemích (Švédsko, Itálie) vést k použití nižší trestní sazby. Různě se jednotlivé země vyrovnávají s hlediskem druhu drogy. Například Francie v příslušných ustanoveních trestního zákona nerozlišuje, o jakou drogu se v daném případě jedná, obdobně tak Švédsko. Španělské právo rozlišuje drogy vážně poškozující zdraví a ostatní, v Dánsku je nezákonné nakládání se zvláště nebezpečnými drogami přísněji trestné než v případě drog jiných. Finský trestní zákon zahrnuje mezi okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby skutečnost, že bylo nakládáno s velmi nebezpečnou drogou, kterou definuje jako drogu, jejíž užití může způsobit smrt předávkováním, vážné poškození zdraví i během krátkého působení, popř. těžké abstinenční příznaky. Italská drogová legislativa obsahuje dělení drog na tzv. měkké a tzv. tvrdé, a to podle zařazení v příslušných tabulkách, přičemž toto zařazení drogy je základním kritériem při kvalifikaci deliktu.
Také nizozemský Opium Act kombinuje kritéria druhu drogy (tzv. tvrdé a tzv. měkké podle rozdělení uvedeného v tomto zákoně) a jejího množství. V této souvislosti je vhodné se alespoň velmi stručně zmínit o režimu nizozemských „coffee shops“. Tato zařízení jsou předmětem často až zbytečně vzrušených diskusí a bývají uváděny (někdy bez bližší znalosti věci) jako typický projev tamní liberální drogové politiky. Jejich provozovatelé v nich mohou prodávat tzv. měkké drogy (marihuana, hašiš) ve stanoveném množství. Ačkoliv prodej drog je v Nizozemí trestným činem, nejsou tito provozovatelé stíháni, pokud dodržují následující pravidla: nesmějí prodat více než 5 gramů látky jedné osobě najednou, nesmějí prodávat tzv. tvrdé drogy, nesmějí prodej drog inzerovat, musejí zajistit pořádek ve svém okolí a nesmějí prodávat látku osobám mladším osmnácti let ani jim umožnit vstup do provozovny. Podle ustálené praxe mohou, pokud uvedená pravidla dodržují, skladovat k uvedenému účelu drogu v množství do 500 gramů. Pokud však pravidla poruší, je provozovna uzavřena a provozovatelé jsou stíháni podle obecné úpravy. Významnou roli v této oblasti má územní samospráva - starosta obce spolu s místní státním zástupcem a ředitelem policie stanoví místní drogovou politiku, na jejímž základě rozhodují o povolení „coffee shops“ v dané jurisdikci, o omezení množství látky jež je povoleno v provozovně přechovávat, i o zrušení provozovny (tuto možnost má starosta bez ohledu na to, zda provozovatelé dodržují stanovené podmínky či nikoliv).
Výše uvedené sdílení drogy, tj. vzájemné poskytování drogy mezi uživateli, je v této oblasti zvláštním fenoménem. Jeho společenská nebezpečnost je sice zřejmá, ovšem v porovnání např. s nelegálním obchodem s OPL výrazně nižší. Jak již bylo uvedeno, právě v tomto případě nabývá na významu správné využívání diskreční pravomoci justičních orgánů, v úvahu přicházejících alternativ a odklonů, pokud je daný právní řád nabízí. Tak je tomu např. v Nizozemí, kde zákon neobsahuje zvláštní ustanovení ohledně poskytování drog mezi jejich konzumenty navzájem, takže takové jednání by mělo být stíháno jako obecné poskytování drog jinému. Ovšem mj. právě v těchto případech dochází v praxi k širokému uplatňování diskreční pravomoci ve smyslu upuštění od potrestání ve vhodných případech, kombinovaném s využitím některých netrestních instrumentů zacházení s uživateli drog. Sdílení drog ve skupině uživatelů ve Itálii bývá posuzováno jako správní delikt, obdobně jako držba drog v soukromí pro vlastní potřebu. Rovněž ve Španělsku je sdílení drog navzájem mezi pravidelnými uživateli stíháno správními, nikoliv trestními sankcemi, pokud ovšem takové jednání nevytváří nebezpečí dalšího šíření konzumace drog. Státy jako Francie, Švédsko či Německo naopak i takové vzájemné poskytování drog mezi konzumenty posuzují jako obecné poskytnutí drogy jinému, byť v malém množství (Německo) či pro osobní potřebu odběratele (Francie) - tedy jako mírněji sankcionované delikty.

Problematika legislativního přístupu k nezákonnému nakládání s OPL je velice široká a způsoby, které při jejím řešení zvolily jednotlivé státy různorodé a v mnohém inspirativní. Uvedený fenomén se zdaleka neomezuje jen na případný postih výše popsaných způsobů dispozice s drogami. Stejně významné jsou související otázky propagace užívání drog, nezákonného nakládání s prekursory, dalšími látkami a předměty sloužícími k výrobě drog, opatřovací kriminality toxikomanů, odhalování a zajišťování zisků pocházejících z obchodu s drogami, atd. Nedílnou součástí postupů při řešení drogové kriminality je existence odklonů a alternativních trestů či opatření použitelných při stíhání zejména toxikomanů či naopak experimentátorů. Pominout nelze ani otázku sbližování jednotlivých národních úprav, ať už z důvodu potřeby jednotného postupu zejména proti mezinárodní organizované drogové kriminalitě, z důvodu společné vázanosti mezinárodními drogovými úmluvami, či z důvodu společné existence evropských států v rámci Evropské Unie.
Tento exkurs rozhodně neměl přinést podrobnou analýzu právní úpravy dané problematiky ve zmiňovaných zemích. Smyslem bylo poukázat na odlišnosti a naopak shodné prvky v jejich právních řádech, a to ohledně represivního přístupu k užívání a držení drog a k jejich poskytování jiným osobám. I v souvislosti s rekodifikací českého trestního práva je vhodné mimo jiné hledat v zahraničních úpravách prvky, jež by mohly být úspěšně využitelné i v České republice, či naopak přístupy, které by u nás zřejmě selhaly. To by však vyžadovalo analýzu účinnosti jednotlivých institutů a aspektů, které k jejich případné účinnosti či neúčinnosti vzhledem k místní drogové scéně, místnímu právnímu prostředí a dalším místně podmíněným faktorům, přispívají.

Literatura:
• Dorn, N. - Jamieson, A.: Room for Manoeuvre (Overview Report), DrugScope, London 2000
• Hakkarainen, P. - Laursen, L. - Tigerstedt, Ch.: Discussing Drugs and Control Policy. Nordic Council for Alcohol and Drugs Research, Helsinki 1996
• Drugs Policy in The Netherlands: Continuing and Change. The Netherlands Ministry of Foreign Affairs, Ministry of Health, Welfare and Sport, Ministry of Justice, Ministry of Interior, Rijswijk 1995
• Drugs - a guide to Dutch policy. The Netherlands Ministry of Foreign Affairs, Hague 2002
• www.undcp.org