Výběr z domácího tisku 2006-10-09

[ obsah ]

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Dobrý večer. Na vlně okruhu Český rozhlas 6, Vás jako každý pátek, vítáme u bilančního pořadu a jakého si počtu z práce Studia STOP za uplynulý týden, kterému říkáme inventura. Také tentokrát bude inventura bilancí, tentokrát ovšem ne Studia STOP za právě uplynulých pět dní, ale celého Českého rozhlasu a všech jeho stanic za několik let.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

V Poděbradech včera večer skončil největší český rozhlasový festival Prix Bohemia Radio 2006. Během tří dnů se tu především porotám představily soutěžní příspěvky ve třech kategoriích. První a nejtradičnější je rozhlasová inscenace pro dospělého posluchače za období od 31. května 2002 do 31. května 2006, a to v podobě české rozhlasové hry či české inscenace podobného díla zahraničního, rozhlasová dramatizace literárního díla, rozhlasové dramatické seriály a rozhlasové adaptace divadelních a filmových scénářů. Trochu nečekaná byla druhá kategorie, kategorie takzvané autoanonce, nebo-li programové upoutávky, v níž byla udílena i mezinárodní cena Prix Bohemia Radio 2006. K osvědčením rozhlasovým žánrům ovšem patří to, co bylo zkoumáno a nakonec oceňováno v kategorii publicistický pořad do jehož podtitulu organizátoři tentokrát vepsali slogan Neobyčejný příběh obyčejného člověka. Ale dosti úvodu formálních a oficiálních, přejděme k opravdovému. Na to, jaké tento festival sleduje cíle, na jeho historii i na ledacos dalšího jsme se vyptali jeho dobrého ducha a všeho festivalového denní hlavu výkonného ředitele Českého rozhlasu doktora Josefa Havla.

Josef HAVEL, výkonný ředitel Českého rozhlasu /doktor/

--------------------

To slovo přehlídka je přesně to pravé. Já si vždycky dávám do zadání, abychom jednou za rok dokázali představit nejen rozhlas /nesrozumitelné/ veřejnosti a zájemcům o rozhlasové vysílání, to nejlepší, co se během minulého roku podařilo na vlnách éteru odvysílat. A když jsem si před lety říkal, ten festival musí trošku vypadat, musí to být i trošku výkladní skříň českého rozhlasu, tak jsem si řekl, že vlastně Filmový festival v Karlových Varech je velmi známá věc a my bychom měli být taková bonsai v té rozhlasové verzi. A to myslím, že se povedlo a že to spojení Poděbrad s Českým rozhlasem je velmi symbiotické a dá se říct, že Poděbrady patří Českému rozhlasu a naopak.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Vy jste hlavní garant toho, jak bude ten který ročník vypadat, protože jste ředitelem ... nejenom výkonným ředitelem Českého rozhlasu ale také ředitelem této přehlídky Prix Bohemia. My víme, že se ne každý rok soutěží ve všech kategoriích. Jak je to letos a jak se o tom, jaké kategorie se budou představeny vybírá.

Josef HAVEL, výkonný ředitel Českého rozhlasu /doktor/

--------------------

Já než odpovím, tak bych se malinko vrátil do historie jak vlastně vzniklo to, že jsem se stal ředitelem festivalu. Já když jsem v roce 1995 nastoupil do Českého rozhlasu na funkci programového ředitele, tak tehdejší generální ředitel Vlastimil Ježek mi nikdy v květnu řekl, hele mi děláme v Poděbradech takový festival a mě se to moc nelíbí jak se to dělá, buď ho zrušíme a nebo ho udělej pořádně. Takže já jsem měl vlastně tři měsíce na to, já jsem v té době vůbec nevěděl, co je to Prix Bohemia, co je to festival a měl jsem tři měsíce na to, abych se seznámil s tím, co to vlastně je a co by s tím šlo udělat a ukázalo se, že ten festival už několik v těch Poděbradech byl a že to byla věc, kdy přijeli lidé z Prahy, kteří se tady zavřeli do komnaty, tady si poslouchali pořady a bylo jim jedno, jestli jsou v Poděbradech a jestli je někdo poslouchá nebo neposlouchá a naopak Poděbrady měly tenkrát pocit, že přijeli prostě v uvozovkách /Pražáci/, kteří tady mluví o rádiu a to město je vlastně nezajímá. Či-li já jsem tenkrát si řekl, pokud ten festival má fungovat a má vypadat dobře, musíme jednoznačně s městem začít komunikovat. A teď už se vracím do současnosti, že ta symbióza se s městem Poděbrady a lázněmi Poděbrady je tak dobrá, že ta perspektiva dalších let festivalu je tím dána. A když už festival, tak samozřejmě hlavní součástí jsou ony kategorie. Být ředitelem festivalu má své výhody, ale i nevýhody. Takže já, ač každý rok oslovuji všechny tvůrce a všechny vedoucí pracovníky Českého rozhlasu, aby navrhli jaké kategorie, které se periodicky opakují nebo se střídají podle aktuálnosti, by měly být zařazeny. Tak ty náměty, ne vždy jsou vůbec jaké. Takže nakonec to dopadne tak, že když už je poslední termín, kdy se musí vyhlásit Prix Bohemia, tak já mám třeba jednu kategorii celkem koncesuálně danou, ale ostatní musím vlastně vymyslet já. Vzít si prostě tu odpovědnost na sebe. Takže třeba ty letošní kategorie jsem v podstatě mimo jedné musel na poslední chvíli, tím myslím autoanonci jako mezinárodní kategorii a publicistický pořad se specifikací Lidský příběh vymyslet já, i s tím rizikem, že pak mi řeknou ty kategorie byly nasazeny nebo vymyšleny špatně. Ale díky bohu letošní rok se myslím, co se výběru kategorií týče povedl.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Vy jste řekl, že tento festival by měl být jistou bonsaí ve srovnání třeba s karlovarským filmovým,to je hezké přirovnání a pro mě to zároveň znamená, že tady jde o také jisté vypadání navenek, protože rozhlas dennodenně prezentuje na několika okruzích čtyřiadvacet hodin, takže jakoby takovouhle přehlídku, ani takovou příležitost ani nepotřeboval. Máte před sebou taky nějaké, řekl bych společenské cíle,které by měla takováto přehlídka plnit?

Josef HAVEL, výkonný ředitel Českého rozhlasu /doktor/

--------------------

Je to tak, že ten festival má samozřejmě několik rovin. Ta základní je soutěžní rovina. Druhá vlastně oblast, kterou se zabíráme je kontakt s městem, proto řada doprovodných programů je věnována výhradně poděbraňanům a lázeňským hostům a ta třetí je ona společenská, kdy si myslím, že to je i ty parketa, a to se stále snažím v rámci budování pozitivního obrazu Českého rozhlasu navenek ukázat, že veřejnoprávní neznamená usedlý nebo posluchači mi odpustí ten výraz, mít trošku olovněný zadek, že Český rozhlas může být také otevřený, může být příjemný, může být tak lehce noblesní, a to je to, co si myslím, že v rámci festivalu můžeme ukázat. Je taková drobná věc, že včera na zahájení jsem si úmyslně nevzal kravatu a šel jsem v černém obleku ale s rozhalenkou, abych dokázal, že nejsme takový ti kravaťáci, že rozhlas je prostě živoucí organismus, který má hodně blízko k tomu, pro co tady jsme, to znamená k posluchačům.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Asi poslední otázka možná trochu na tělo. Vy jste jako rozhlasák začínal tak říkajíc od píky jako normální profík, který se tím každodenním rozhlasovým řemeslem živý. Není Vám nikdy líto, že už právě tohle neděláte a jste jenom šéfem a manažerem?

Josef HAVEL, výkonný ředitel Českého rozhlasu /doktor/

--------------------

Je a moc. Už jenom ta chvíle Libore, že s Vámi mohu mluvit na druhé straně barikády a že mám před sebou mikrofon a že mohu hovořit, mě dělá strašně dobře. Protože když člověk dělá nakonec řekněme v manažerské funkci nebo je takzvaný pupík, tak ty výsledky práce nejsou prostě vidět hned, kdežto tady vím, že si popovídáme o Prix Bohemia a za chvilku to uslyším v radiu, takže to mě baví a stýská se mi potom a využívám každé příležitosti, abych se, co nejblíže k tomu mikrofonu dostal.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Než se dostaneme k samotným soutěžním kategoriím, přibližme si ostatní dění. Jak už jste slyšeli v úvodním slovu, do festivalového dění se organizátoři snaží v táhnout i lázeňské hosty a obyčejné poděbraďáky. Děje se tak nejen v místním divadle při komponovaných večerech, na nichž rozhlas představuje své přední tvůrce a interprety, ale také přímo v ulicích, kde se tentokrát pořádala například loutková představení pro děti i dospělé, či v lázních obvyklé promenádní koncerty. Za mnohem podstatnější ovšem nutno považovat například veřejné poslechy soutěžních rozhlasových pořadů, na které přicházejí i studenti místních středních škol. Malá poznámka této iniciativě. Přestože v kině na poděbradském zámku zní jen zvuk a plátno je zatažené černou oponou, mladí posluchači sledují vše, co se jim nabízí doslova bez dechu a možná ještě pozorněji, než případné dílo audiovizuální. Velké překvapení přinesl včerejší poslech kandidátů na vítěze v kategorii na Publicistický pořad. Mladé posluchače nejvíce zaujal seriál moskevského zpravodaje Českého rozhlasu, ke dvacátému výročí Černobilu, který natočil přímo na místě tragédie. A proč to mu tak je? Odpověď je zdá se na snadě. Dnešní náctiletí o Černobilu prakticky nic nevědí. K tomu se ale ještě dostaneme. Vraťme se k rozhlasu samotnému. Pro jeho pracovníky je třídenní poděbradský maratón příležitostí nejen ke zmíněné soutěžní bilanci, ale k ohlédnutí vůbec a k jaké si globálnější reflexi své práce. Něčemu takovému jsme vybídli i ředitele Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu Miroslava Konvalinu.

Miroslav KONVALINA, ředitel Českého rozhlasu 1 Radiožurnál

--------------------

Radiožurnál se tentokrát nepředstavuje nějakým zvláštním programem, ani nevstupuje do soutěží, ale přijeli jsme, abychom tady představili své nové programy, zejména diskusní pořad Dvacet minut Martina Veselovského. Jak víte, od léta máme i takové provokativní pořady, jako je například Vytočte nás. Na Radiožurnálu se snažíme o tom, protože máme široké a otevřené publikum a aby změny nebyly příliš radikální, ale v programu zasvítily, abych si je lidé všimli. Stavíme více na osobnostech, na lidech, kteří jsou i jinak mediálně známí, v rádiu začínali a do radia se také vracejí.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Ty jsi mluvil o tom, že je velmi důležité, respektive já jsem to tak pochopil, že je velmi důležité, kdo Vás poslouchá. Máte představu o tom, kdo je takový typický posluchač současného Radiožurnálu?

Miroslav KONVALINA, ředitel Českého rozhlasu 1 Radiožurnál

--------------------

Já vždy svým kolegům říkám, že náš typický posluchač je třicet plus aktivní. To znamená to může být člověk, kterému je i sedmdesát ale duševně je mladý. Chce neustále poslouchat nové informace, na krátké ploše se chce seznámit s tím, co se děje a už vyrazí třeba i v té sedmdesátce na tenis nebo pomoc příbuzným. Je to člověk, který nesedí doma a nečeká, abychom mu řekli, co má dělat s životem. Ale má aktivní život, který mi mu chceme usnadnit.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Otázka zřejmě poslední. Možná trošku provokativní. Radiožurnálu se z různých úst vytýká, že se v posledních letech dosti blíží stylu a praxi komerčních stanic. Souhlasíš s touhle tou námitkou? Pokud ano, co dělá Radiožurnál proto, aby nesklouzl úplně na tuhletu rovinu?

Miroslav KONVALINA, ředitel Českého rozhlasu 1 Radiožurnál

--------------------

Je zřejmé, že Radiožurnál má nelehkou úlohu vlajkové lodi zpravodajství a publicistiky Českého rozhlasu. To znamená pro specifická publika má i další stanice, ale má za úkol oslovit téměř všechny a v krizových situacích mají mít lidé možnost naladit si právě zpravodajství Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu. Dozvědět se rychle, co se děje a pokud možno si počkat i na bližší vysvětlení. Takovou roli samozřejmě, abychom mohli splňovat pro miliony lidí týdně, tak musíme volit ty nejpřístupnější formy. To znamená, že máme třeba i určitý způsob zábavy, který ale vždy například soutěže, se odvíjejí od konkrétního dění, od konkrétního vysílání. Není to zábava pro zábavu. To samé jsou třeba věci, jako je politická satira nebo úplně okrajové, byť zajímavé pořady Děti Vám to řeknou. Na druhé straně si myslím, že Radiožurnál je unikát. Historicky vznikl tak, ze stanice Hvězda a stanice Československo, že lidé byli zvyklí poslouchat hodiny a hodiny. Průměrná doba poslechu Radiožurnálu je stále přes dvě hodiny. Já si nepamatuji ve vyspělé demokracii, kde by takové rádio mělo šanci. Lidé zkrátka, zejména té starší generace, jsou zvyklí rádio poslouchat delší dobu a proč bychom se této výhody, dokud ji máme zbavovali. Nevylučuji do budoucna, že poslechovost se bude zkracovat a že i tvář Radiožurnálu, se tomu bude muset přizpůsobit. Nehledě na to, že vznikají nové stanice, které právě potřebě rychlých informací nebo rychlo-informací na určitém krátkém čase, ale do určité intelektuální hloubky vyhovují. To znamená odpovídají na věci, které ty celoplošné široce rozevřené stanice nemohou uspokojit.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Nedílnou součástí festivalu je po léta i pravidelný seminář Sdružení rozhlasových tvůrců. Ten letos trval celé čtyři hodiny a byl tak nabitý, že na obvykle netrpělivě očekávanou diskusi, prakticky nezbyl čas a případné poleniky, se tedy musely odehrát jinde. Hlavní námětem semináře byla rozhlasová reportáž, jako jeden ze základních kamenů novinařiny rozhlasové i žurnalistiky vůbec. Úvodem kolegyně Gabriela Albrechtová připomněla osobnost rozhlasáka tělem i duší, nedávno zesnulého publicisty doktora Zdeňka Boučka, jehož si způsobem možná nečekaným připomeneme na samém konci tohoto pořadu. Pak už se ale rozjel slet teoretických úvah i praktických ukázek, v podání pánů Jiřího Hrašeho, Jana Punčocháře, Marka Janáče, Libora Soukupa a Václava Moravce. Jan Punčochář ve velmi vtipné zkratce dobových odborných citací, recenzí na žánr reportáže za posledních asi šedesát let doložil, že reportáž právě jako žánr, nikdy neměla na růžích ustláno. Hlavně v očích těch, kteří se jí zabývali kriticky a teoreticky. Jde především o to, že novináři požadavkům o něch kritiků a teoretiků, obvykle nejsou sto dostát. Poslechněme si teď krátký záznam z auly na poděbradském zámku, kde se seminář odehrával. Půjde o ukázku reportáže z novinářsky velmi vděčného lékařského prostředí, dokonce i s dosti srdceryvným zvukovým efektem a následující komentář Jiřího Hrašeho.

/ ukázku reportáže z novinářsky velmi vděčného lékařského prostředí/

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Celý velmi užitečný seminář uzavíral s věcností a profesionální sevřeností sobě vlastní, Václav Moravec. Tohle si tento přední český publicista myslí o digitalizaci.

Václav MORAVEC, český publicista

--------------------

Digitalizace vysílání, potažmo vznik nových především zpravodajských rozhlasových stanic, je příležitostí pro návrat některých dnes zanedbávaných žánrů a jejich forem. V čele se odráží ať, již zpravodajskou nebo publicistickou. Když se podíváme na začátek digitalizace rozhlasového televizního vysílání v České republice, tak se obávám,že zatím šanci promarňujeme.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Václav Moravec měl tímto pesimistickým výrokem na mysli, zejména fakt, že digitalizace sice přinesla zvýšení počtu stanic, a tím pádem významné rozšíření vysílacího času. Ale přinejmenším zatím neznamenala a neznamená posun k vyšší kvalitě publicistické práce na specializovaných zpravodajsko-publicistických okruzích. Již citovaného rozhlasového tvůrce a teoretika Jiřího Hrašeho, jsem po skončení semináře požádal o krátký rozhovor. Úvodem jsem se ho zeptal, proč je podle jeho názoru nutná teoretická reflexe žánru zdánlivě tak běžného, jako je právě reportáž.

Jiří HRAŠE, účastník festivalu

--------------------

Neznám jinou cestu, jak určitý žánr prosadit nebo jak se mu dát větší pozornost, než buď to ho vnutit prostě do vysílání a nebo, což si myslím, že je taková perspektivnější cesta, nějak rozšířit to povědomí o věci. Připomenout ho, vyložit, co s tím, vyložit jak na to, a dát jaké si vodítko autorům nebo potenciálním autorům, aby se tomu žánru věnovali.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Kolega Jan Punčochář včera na takových velmi vtipně volených historických citátech doložil, že reportáž, to má v českém a předtím československém rozhlase docela těžké. Už třeba, v tom ohledu, aby ten žánr byl nějak řádně vymezen. Byl byste schopen najít nějakou stručnou a přitom vše objímající definici nebo to prostě není možné?

Jiří HRAŠE, účastník festivalu

--------------------

No, definice se najde. Je jich vícero. Ony se řídí jako různými hledisky, takže se rozcházejí v lecčem, ale pokud jde o vymezení nebo charakteristiku toho žánru, tam je jedna pozoruhodnost. Ve všech teoriích se dozvíme, že reportáž je odpověď na otázky kdo, kde , kdy, jak, proč. No, a když otočíme stránku v učebnici, tak u zprávy je totéž. Tedy reportáž není nic jiného, než rozvedená podrobnostmi nabitá zpráva, nebo jednoduché sdělení, které je možno vyjádřit v daleko podrobnější podobě. Tak vypadaly zejména snad vlastně nejčasnější reportáže v historii, cestopisné reportáže a potom někdy v devatenáctiletém století, se k tomu připojily v momentě, když se začal šířit tisk, se k tomu připojily i nejrůznější, taková řekl bych všeho dění témata, která byla zpracována do reportážní podoby.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Ještě jedna věc, která zazněla včera velmi naléhavě, na tom semináři a musím říct, že jsem souhlasně pokyvoval hlavou, že takovému žánru, jako je reportáž, ale i řadě dalších komplikovanějších novinářských nebo chceme-li novinářských útvarů, škodí taková ta klipovitost doby a koneckonců i řekl bych, stále chvatnější tempo, které prezentuje především Radiožurnál. Ne, že bych mu to vyčítal. Asi to máme v popisu práce. Jak cítíte tohle to omezení, právě pro ty komplikovanější a náročnější rozhlasové a publicistické žánry?

Jiří HRAŠE, účastník festivalu

--------------------

To omezení tu bezpochyby je, ale řekl bych, že si ho děláme sami, protože je to omezení dané tím, že nemáme řekněme vyhraněné větší plochy pro ... nebo jich máme málo, pro tohle vysílání. Je to dáno tím, že zase potencionální autoři reportáží mají mnoho, ne potencionálních, ale skutečných úkolů, které mají dělat zároveň, a to jsou jaksi obtíže, které ... na které to naráží, protože skutečně je to náročný žánr. S tím se nedá hnout, a to se nedá ničím zpravit.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Ale, abychom tuto část našeho pořadu nekončili, tak rozpačitě. Dobrý výsledek novinářské práce je závislý, jak na individuálních možnostech daného redaktora či reportéra, tak na události, kterou se svým rekordérem zachycuje. Jeden dobrý příklad za všechny. Výborná českobudějovická publicistka Hanka Soukupová, ve víru srpnových dramatických událostí léta 2002.

/ukázka reportáže/

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Předělek,který slyšíte už po několikáté nezní náhodou, jde o zvukovou upoutávku /nesrozumitelné/ rozhlasové stanice Polské rádio 2. Ta kupodivu, také soutěžila, a to v kategorii autoanonce, nebo-li zvuková upoutávka. Vše podstatné o této mezinárodní kategorii, se po českém příspěvku doporučujícím posluchačům známého dětské pořadu Domino na stanici Praha, dovíte v krátkém rozhovoru s předsedou příslušné poroty Karlem Zajícem.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Pane Zajíci, jeden můj profesor na filozofické fakultě, kdysi říkával, že nejtěžší odpovědi, jsou odpovědi na otázky typu, co je to. Já se Vás tedy úvodem zeptám, co je to podle Vašeho názoru a těch znalostí, které jste tady ještě přidal, autoanonce?

Karel ZAJÍC, předseda poroty

--------------------

Tady je odpověď jednoduchá a je dokonce daná i našimi zákony. Autoanonce nebo chcete-li self promoution a nebo upoutávky, jsou reklamou, ale jsou reklamou, ne na nějaké zboží, ale reklamou na vysílání rozhlasové nebo televizní.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Hodně se mluvilo o tom, že právě tato oblast, byla ve veřejnoprávním rozhlase zanedbaná, a že tou self promoution, se zabývaly spíš soukromé stanice. Dokonce jsem tady vyslechl názor, že ještě před třemi lety ten stav autoanoncí v Českém rozhlase byl zbědovaný, či jak to říci. Je skutečně znát takový pokrok, jak o tom tady členové poroty příslušné a vůbec odborníci rozhlasových hoří?

Karel ZAJÍC, předseda poroty

--------------------

To je pravda. Před třemi lety ta úroveň opravdu nebyla dobrá. A já jsem rád, že tehdy si to kolegové vzali k srdci, a že přece jenom zapracovali a musím říct, že letos už české příspěvky, s těmi zahraničními mohly směle soutěžit.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Jaký je rozdíl ještě pořád mezi zahraničními příspěvky, a těmi našimi, pokud se tam něco takového dá najít?

Karel ZAJÍC, předseda poroty

--------------------

Já bych řekl, že je to v humoru, je to v nápadech a je to také i v podpoře. Když si vezmu, že právě kolegové ze Slovenského rozhlasu se mi tady chlubili, že letos na jaře založili centrum kreativy, které se zabývá jenom výrobou upoutávek pro celý Slovenský rozhlas, tak já jim můžu jenom tiše závidět.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Autoanonce je nakolik to chápu, nakolik to vnímám, útvar víceméně servisní. Proč se tedy stal soutěžní kategorií na Prix Bohemia? Považujete to za správné?

Karel ZAJÍC, předseda poroty

--------------------

Já to považuji za správné, protože tady bych si dovolil polemizovat s tím slovem, že je to něco servisního. To je servis, ale pro posluchače, a to je jedna věc. A druhá věc, autoanonce je opravdu reklamou na naše vysílání. A když posluchačům neřekneme, co kdy vysíláme, no tak si nás nenaladí.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Pane Zajíci, kolik příspěvků bylo v soutěži na autoanonce, jak našich tak zahraničních?

Karel ZAJÍC, předseda poroty

--------------------

V národní části kategorie bylo devět příspěvků přihlášených a v zahraničních dvaadvacet. Opravdu jsme měli z čeho vybírat.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Z čeho vybírat skutečně bylo a tak si představme, ještě dvě či tři další ukázky, z domácí i zahraniční tvorby, v tomto možná problematickém a stále razantněji se prosazujícím žánru.

/ukázky z domácí i zahraniční tvorby/

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Po autoanoncích, nebo-li programových upoutávkách, přejděme k další kategorii, a to byla kategorie publicistických pořadů. Jejich hlavním námětem byl tentokrát již zmiňovaný neobyčejný příběh obyčejného člověka a tentokrát zvítězil příspěvek zkušeného rozhlasového a televizního novináře Petra Sirotka Příběh gamblera.

/ukázka příspěvku zkušeného rozhlasového a televizního novináře Patra Sirotka/

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Tak to byla úvodní pasáž příspěvku Petra Sirotka, v kategorii publicistický pořad, a ten příspěvek se jmenoval příběh gamblera. Já už jsem na začátku zmiňoval reakci obecentsva, na veřejnou přehrávku soutěžních příspěvků v této kategorii, a tak si pro pořádek připomeňme například miniseriál černobilských reportáží Petra Vavroušky, který tolik zaujal hlavně mladé posluchače.

/ukázka příspěvku v kategorii miniseriál/

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

V královské kategorii dramatických pořadů zvítězil seriál podle světoznámého románu Umberta Eca Jméno růže. Jehož rozhlasové adaptace, se ujal zkušený režisér Ivan Chrs. My se však budeme zabývat jiným, méně známým textem, který se rovněž dostal do užšího okruhu nominovaných děl. Pusťme si úplný úvod, tohoto dramatického příběhu jediného dne, a hned poté krátký rozhovor, s režisérem rozhlasové adaptace Alešem Vrzákem, který Vám ostatně v následující ukázce už za minutu, tento titul představí sám.

/ukázka příběhu Matčina kuráž/

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Aleši, ten tvůj tábor je takový velmi svébytný tvar, jak by si ho ty sám popsal?

Aleš VRZÁK, ředitel rozhlasové adaptace

--------------------

To je velmi těžké ho popsat. Ono na něm je zajímavé, tedy na textu Georga Taboriho, který se jmenuje Matčina kuráž, že byl napsán podle skutečné události, která se stala nakonci války v Budapešti Taboriho matce. On naspal jakési zápisky o tomto příběhu. Z té hry se dozvíme, že to jsou dokonce zápisky, které mu pak diktovala jeho matka, a podle těchto zápisků vytvořil nebo vyfabuloval divadelní hru. Ta divadelní hra, je v podstatě ten útvar, který jste mohli slyšet, v té rozhlasové úpravě. Ta úprava není nějak zásadní. Jenom je zajímavé pro mě, že ten tvar má samozřejmě velké literární kompozice. A proto, jsem si říkal, že je velmi vhodný pro rozhlasové vysílání, pro natočení rozhlasové hry. Já osobně si, jako divadelní hru, ten text představit nedokážu.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Tohle je velice zajímavé, co říkáš, protože prakticky všichni rozhlasový režiséři říkají, že divadelní tvar je do rádia, tak říkajíc sakumprásk nepřenosný. Myslíš si to také, a jak to tedy bylo v tomhle případě, když říkáš, že ta úprava nebyla nějak významná?

Aleš VRZÁK, ředitel rozhlasové adaptace

--------------------

Myslím si, že divadelní tvar je převoditelný velice problematicky, že musí dojít na základě debat dramaturga, režiséra k jakým si úpravám k uchycení, vlastně k řečení si toho základního významu, proč tu divadelní hru vůbec budeme uvádět v rozhlase, když nebyla proto médium napsána. A vždycky musí dojít k určitým kompromisům, které mohou posunout to dílo, do jiné dimenze, ale samozřejmě ho také mohou poškodit a vytvořit tvar horší, jiný. V tomto případě ten text vábí tolik literaturou a takovým vnitřním sevřením, vlastně monologickým určitým světem do kterého vstupují jednotlivé epizody života z minulosti. Má to vlastně dvě roviny. Rovinu válečnou a rovinu současnou. No, a rádio zrovna geniální v tomhle, že všechny ty roviny válečné, ty z minulosti můžeme přetočit a vkládat je do těch současných příběhů a udělat takovou zvláštní dvojvrstevnou koláž.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Jak se ti pracovalo s herci?

Aleš VRZÁK, ředitel rozhlasové adaptace

--------------------

No, já jsem měl velké štěstí a musím se tedy přiznat, že vůbec mám štěstí na herce, a tady jsme došli po velkých debatách s dramaturgem k obsazení, Jiří Ornest, Květa Fialová pro tu ústřední dvojici, a to si myslím byla sázka skvělá.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Jak zřejmo, práce poroty právě v této kategorii, byla velmi obtížná už proto, že se často porovnávalo často neporovnatelné. Jak obtížné, je srovnat takový text, jaký jsme si právě představily, kupříkladu s rozhlasovými adaptacemi Shakespeara, na to jsme se zeptali slovenského porotce a dramaturga Slovenského rozhlasu Jána Určanského.

Ján URČANSKÝ, dramaturg Slovenského rozhlasu

--------------------

Samozřejmě, že je to náročné porovnávat, neboť, když máme porovnat deseti nebo devíti dílní seriál s mistrovským kouskem, který je vybroušený dokonale, jako jeden kus na čtyřicet minut, tak je to opravdu pro porotce těžký oříšek. V každém případě můžu říct, že to bylo zajímavé poslouchání poslouchat všech těch třicet sedm kousků, které jsme dostali na posouzení, ale vybíralo se z toho velmi těžko. Musím však říct, že je zajímavé, že na těch šesti postupujících, kteří přišli do Poděbrad na to závěrečné kolo, na těch jsme se shodli víceméně poměrně přesně, to je asi jistý signál toho, že ta kvalita, se dá najít i mezi těmi šesti.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Je nějaká výhoda v tom, že porota je československá?

Ján URČANSKÝ, dramaturg Slovenského rozhlasu

--------------------

Určitě ano. My jsme též rádi, když máme na našich národních festivalech ...na našich národních festivalech hosty z České republiky. Já si myslím, že ten kontext máme tak společný, že máme podle čeho posuzovat, a je to velmi přínosné i pro budoucí práci, takže já jsem rád, že jsem tady.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Když byste porovnal Prix Bohemia s nějakým příbuzným slovenským festivalem rozhlasové tvorby, v čem je rozdíl, a v čem jsou takovéto akce stejné?

Ján URČANSKÝ, dramaturg Slovenského rozhlasu

--------------------

Je to zásadní rozdíl, protože my jsme měli do minulého roku zatím naposled jenom festival Slovenské rozhlasové hry, to znamená, že do soutěžení mohly být přihlášené adaptace dramatizace a něco podobné, jako je Prix Bohemia máme v takovém malém soukromém měřítku, jako nabídku přehlídky celoroční tvorby. V nové koncepci nevím, co se z toho vykrystalizuje, ale máme zatím avíza, že ani jedna ani druhá forma festivalu nebude taková, jako doteď, takže možné, že se poučíme od Prix Bohemia Radio, a že vznikne nějaký podobný festival. Co se mi zdá dobré na tomto festivale, že má takový dosah na posluchače, že vlastně Poděbrady i celý Český rozhlas tímto festivalem žijí, neboť u nás je to trošku jiné, neboť my jsme byli tak trošku, taková ilegální skupinka, která se někam zašila a poslouchali jsme si. A určitě rozhlasová nabídka nebyla dostatečně zpropagovaná. Na druhé straně nevím, co nám přinese tato budoucnost, že se snad uchytí nějaký model konfrontace tvorby.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Poslední otázka bude trošku širšího záběru. Při podobných příležitostech, když potkáváme slovenské přátele a kolegy, z pravidla se dojde k tomu, co je zejména na Slovensku všeobecně známo, že zatímco slovenské publikum poměrně pozorně nebo jeho značná část sleduje, co se děje dejme tomu v české kultuře, v českém filmu, v divadle, v muzice a tak dále, tak naopak tomu tak není. Je to správný dojem nebo si myslíte, že to tak opravdu je také? A co by se popřípadě proti této asimetrii dalo dělat?

Ján URČANSKÝ, dramaturg Slovenského rozhlasu

--------------------

Netroufám si generalizovat, že je to tak. Myslím si, že jsou lidé, kteří se na obou stranách hranice zajímají o dění, a jsou lidé, kteří jsou totální ignoranti. Takže obecně nemůžu říct. V každém případě si myslím, že takovéto přehlídky velmi napomáhají výměně poznatků, co se děje, tak jako jsem slyšel, že v Čechách bude týden Slovenské rozhlasové hry, my koncem listopadu připravujeme týden České rozhlasové hry, a jsou to jediné takové formy, kde si umíme vyměnit tuto zkušenost, protože jinak se slovenský posluchač například z excelentními výkony českých herců nemá jak střetnout, a myslím, že netuší, že například taký pan Somr, pan Lábus nebo pan Preis fungují dále v takovém velkém objemu, a že podávají takové skvělé herecké výkony. A právě tohle je ta šance, jim to ukázat a nechat poslechnout.

Libor DVOŘÁK, moderátor

--------------------

Úplně na závěr se ještě jednou vraťme k osobnosti doktora Zdeňka Boučka, jehož připomněl poděbradský seminář Sdružení rozhlasových tvůrců. O údělu nejen jeho, ale každého pravého rozhlasáka, tentokrát vypovídá člověk, který tuhle profesi nahlíží takříkajíc zvenčí, a přesto velmi důvěrně, jeho vlastní žena. Výňatek vybíráme z rozhovoru, který s paní Boučkovou natočila kolegyně Gabriela Albrechtová.

paní Boučková, manželka doktora Zdeňka Boučka

--------------------

Když jsem se seznámili, tak měl muž obrovskou vášeň pro rozhlas, a že to bylo tak silný, to jsem já pochopila až zhruba za dvacet let, protože jsme spolu byli šestatřicet let, a ze začátku jsem tak nějak pořád ironizovala, ale ono se to stupňovalo s tím věkem. S tím věkem, jsem prostě zjistila, že to je pro něj droga, že to je fakt vášeň, že to je prostě to, od čeho se on nedokáže prostě odpoutat, to co bezmezně miluje, a čemu podřizuje všechno. Takže jestli existovaly nějaké výměny názorů mezi námi, tak to většinou bylo kvůli rozhlasu, protože to bylo ... rozhlas byl na prvním místě, pak dlouho nebylo nic, a pak byly ty běžné věci, které se v domácnosti musí konat. Dovolené, to bylo velmi sporné, protože on tak na čtrnáct dní, to už bylo dost, to už jako nechtěl, a do zahraničí jsem ho za celá ta léta vytáhla jednou na čtrnáct dní, a to bylo prostě děs, že se odtrhne od rozhlasu. Jinak na chatu, to tak na těch čtrnáct dní, to se mi podařilo, ale to se pořád něco poslouchalo. Něco poslouchal, něco psal. Pořád mu někdo telefonoval, takže já jsem věčně říkala, máš dovolenou nebo nemáš dovolenou? On mi říkal, mám dovolenou, ale dovedeš si představit tu krásu, ty tvorby, když se něco tak krásného vytvoří, když to někoho zaujme, když se to někomu líbí. Takže já jsem to tak nějak jako postupně začala akceptovat. Uvědomila jsem si, že je to opravdu teda jeho droga, že bez toho by on nemohl být. Když si zlomil tu nohu, tak pro něj byla naprostá katastrofa, když prostě mu řekli, že šest neděl bude mít sádru a nebude chodit, že nebude chodit do rozhlasu. Já říkala pane bože, šest neděl, vždyť to nic není a šest neděl, to přece vydržíš. Dopadlo to, jak to dopadlo. Takže on fakt ten rozhlas opravdu bezmezně miloval a podřizoval tomu v podstatě všechno.

Gabriela ALBRECHTOVÁ, redaktor

--------------------

Pouštěl Vám někdy svoje pořady?

paní Boučková, manželka doktora Zdeňka Boučka

--------------------

Pouštěl mi pořady s tím, že chtěl, abych se k nim vyjadřovala, což jsem dělala strašně nerada, protože jsem se k nim vyjadřovala s pozice laika, a v podstatě z pozice člověka, který ten rozhlas moc nemiloval, právě proto, že mi toho manžela, tak jako totálně zaměstnával. Takže jsem se vyjadřovala občas. Jak dal na mé doporučení nebo vyjádření, to nevím, možná ani ne, ale vždycky s hroznou radostí, mi něco pouštěl a chtěl vědět, jestli se mi to líbí, a jestli si myslím, že se to bude líbit, a že to je dobře udělaný. A většinou ve velmi nevhodné době, protože manžel pracoval hodně dlouho do noci, takže on potom tady něco pouštěl, třeba ve dvě v noci a já jsem trpěla, protože jsem říkala ... vždycky jsem na něj vylítla a říkám, bydlíme v paneláku, vždyť to tak strašně řve. Co ty lidi tomu řeknou, že ve dvanáct hodin tady prostě, i potom jak stříhal, tak to byly takový nepříjemný zvuky a když je potom všude ticho, a teďka se dvacetkrát ozve, že někdo něco řekl, a potom to utrhl a zase se něco opakovalo. No, tak měli jsme většinou diskuse o tom, jestli existuje ještě něco jiného, než rozhlas.

http://archiv.newton.cz/tvr/2006/10/06/8dc7326854d870a9d245b4edc7f300da.asp

[ obsah ]

Kateřina CAUSIDISOVÁ, moderátorka

--------------------

Nebezpečný dealer drog už je v rukou policie. Zadrželi ho celníci v Teplicích při silniční kontrole. Při prohlídce jeho vozu objevili v přihrádce sedmdesát gramů heroinu, čtyřicet tisíc korun a také patnáct eur.

http://archiv.newton.cz/tvr/2006/10/07/1697406f222e3d55d44ee6e2021ff94c.asp

[ obsah ]

IVAN IVANOV

CESTOVÁNÍ

Pověsti o tolerantnosti Nizozemska odpovídá i fakt, že žádné jiné město v Evropě vám neposkytne tak širokou škálu možností zábavy jako Amsterodam.

Na výlet do tohoto malebného města na kanálech jsem se vypravil kvůli průzkumu zdejších rockových a jazzových klubů. Nacházím se uprostřed nekrásnějšího parku Amsterodamu, který se jmenuje Vondelpark, a marně se snažím najít stopy či dozvuky po květinových dětech a mládežnických nepokojích, které se přehnaly jako bouře západoevropskými městy na konci 60. let. „Vrať nám kola,“ skandovala zradikalizovaná mládež během svatby princezny Beatrix s Němcem Clausem von Amsbergem v narážce na jeho službu v německé armádě v době druhé světové války a stovky kol, které ustupující německá armáda tehdy v Nizozemsku zkonfiskovala. Psal se rok 1966 a byla to jedna z mnoha akcí, které levicové anarchistické hnutí známé jako Provos - zkrácená podoba slova provocatie (provokace) - tehdy zorganizovalo. I další pěkné kousky měli na svědomí tito vynalézaví hippies, soudě dle fotek v muzeu nizozemského současného umění. Bůh ví, zda by se bez jejich happeningů, které se plánovaly a z větší části konaly právě v domovském Vondelparku, Amsterodam proměnil ze zatuchlého a konzervativního města v tak pulzující multietnické centrum s vyhlášeným kulturním a nočním životem, jakým je dnes.

Každopádně příhodnější místo, odkud se vydat na štaci po amsterodamských jazzových a rockových pamětihodnostech a klubech, jsem si nemohl vybrat. Naproti hlavní bráně parku je místní Hard Rock Cafe a rockový fanoušek na jeho zdech objeví asi tolik zajímavých exponátů a fotek jako v nedalekém Rijksmuseu. Dobové dokumenty a plakáty související s Jimim Hendrixem a Grateful Dead se mísí s kytarami Micka Jaggera a Joe Walshe z Eagles, a dokud vychutnávám místní pivo a nádherný pohled na přilehlý kanál s typickými úzkými cihlovými domy, lovím v hlavě jména slavných nizozemských kapel, jako jsou Golden Earring, Livin Blues, Shocking Blue a Focus. Posledně zmiňovaní zanedlouho zahrají v Praze.

Klubová scéna v rozkvětu

Dnes nizozemský rock neoplývá tak mezinárodně známými jmény jako v sedmdesátých letech, ale o to zajímavější je místní klubová scéna. Děje se tu hodně zajímavého a dost často amsterodamské kluby slouží coby testovací jeviště pro nastupující britské kapely.

Stačí se podívat třeba na program vyhlášeného klubu Paradiso, který se nachází v budově bývalého kostela. Kombinace starodávných barevných vitráží, světelného parku a ze stropu visících reproduktorů je opravdu zvláštní, zato je tady vynikající akustika, kterou si jednou za čas vychutnají třeba i Rolling Stones, když se jim někdy zasteskne po komornějším prostředí.

Paradiso stejně jako další pojem mezi amsterodamskými kluby -Melkweg, který je pro změnu situován v budově bývalé mlékárny, leží kousek od náměstí Leidseplein, kde je soustředěna podstatná část nočního života města.

Je dopoledne a na moji prosbu o možnost prohlédnout si interiér klubu a udělat pár fotek usměvavé děvče v pokladně reaguje pobídkou, abych svou žádost adresoval prostřednictvím e-mailu produkci klubu.

Jelikož se k počítači v dohledné době nedostanu, improvizuji a volím poněkud netradiční způsob podání žádosti o akreditaci. Píšu na kus papíru, co jsem zač, a číslo svého mobilního telefonu, a aniž bych vkládal příliš velkou naději do svého počínaní, nechávám vzkaz v pokladně.

O to větší je moje překvapení, když mi produkční klubu večer volá a oznamuje mi, že jsem v Melkwegu srdečně vítán, a ptá se, zda mi nevadí, že večerní akce je křest desky místní hiphopové kapely.

Časy se mění

K Melkwegu si razím cestu nočním Leidsepleinem, proti kterému je Václavské náměstí ospalá vesnice. Žije to tu ve dne i v noci a nevázanou a frenetickou atmosféru, kterou zde nalézám, bych spojoval spíš s oblastí Středomoří než se severem Evropy. Ale časy se mění, do Amsterodamu již dlouho neproudí davy turistů jenom kvůli všem legálnostem v místních coffeeshopech a sexu v Red Light Districtu, ale i za kulturou a kvalitní zábavou. Jak dobře se lze večer pobavit po celodenním prohlížení malebných zákoutí podél kanálů a chození po muzeích Rembrandta a vana Gogha, zjistíte právě v okolí Leidsepleinu. Útočí zde na vás ze všech stran neonová světla, pouliční vystoupení akrobatů, tanečníků break dance, neutuchající dopravní chaos tramvají, kol a chodců a v neposlední řadě i vůně kořeněných jídel z přilehlých restaurací. Stoluje se přímo na ulici, a jestli jste nikdy nezkusili indonéskou kuchyni, která je zde velmi populární, právě v okolí Leidsepleinu máte jedinečnou příležitost.

V okolních bočních uličkách hudbymilovný návštěvník města najde i bezpočet dalších barů a klubů s živou hudbou. Mířím do nedalekého legendárního jazzového Café Alto, které je typickým představitelem velmi rozšířeného druhu klubů, kterým se říká Brown Café. Jsou typické svou útulností, stísněností, zašlostí a hnědou barvou stěn nasáklých kouřem. Neplatí se zde žádný vstup a pivo je oproti jiným trendy klubům levnější.

Café Alto je dlouhá úzká nudle, jeho zdi jsou ozdobené starými fotkami jazzových legend a panuje zde velice příjemná atmosféra. Prvotřídní jazzové kvarteto, které tento večer vystupuje, jakoby potvrzuje dlouholeté jazzové tradice Nizozemska. Když se do Evropy ve 40. a 50. letech začali kvůli rasové diskriminaci a segregaci stěhovat američtí jazzoví muzikanti, většina z nich zamířila do Paříže nebo do Amsterodamu - žil zde a zemřel v roce 1988 například Chet Baker.

Velice uznávaným amsterodamským jazzovým klubem je i Bimhuis, kde v době mého pobytu vystupují skutečně velké hvězdy jako Archie Shepp Quartet nebo John Abercrombie, ale jelikož se klub nachází poměrně daleko od Leidsepleinu, dávám přednost tomu zůstat v této čtvrti, kde si lze vybírat z přebohaté žánrové nabídky.

Bluesový klub Bourbon Street nalézám velmi snadno. Je totiž nepřehlédnutelný i kvůli postávám Blues Brothers, které zdobí střechu klubu. I zde panuje velice uvolněná a přátelská atmosféra. Někdy se za večer vystřídají i čtyři kapely a nálada a nadšení z hudby dokážou stoupnout do bodu varu.

Liberálnost a tolerance

Pokud se rozhodnete v pokročilém stavu euforie z hudební produkce zapálit si jointa, měli byste se zeptat obsluhy. Kouření trávy mimo coffeeshopy, které velmi často nesou názvy související s rock´n´rollem jako The Doors nebo Abraxas a jejichž interiéry jsou zajímavě vyzdobené plakáty, nebývá vždy vítáno a není všude automaticky povoleno.

Liberální přístup k měkkým drogám a prostituci, který se zvlášť v Amsterodamu vyvinul v šedesátých letech, kromě pozitivních důsledků, jako je neobvykle nízký počet uživatelů tvrdých drog, má i několik dalších, pro cizince až legračních aspektů. V Red Light Districtu, což je další vyhlášená čtvrť, do které se jezdí za nočním životem, lze spatřit až kuriózní symbiózu jednoho z nejstarších (13. st.) a nejhezčích kostelů v Amsterodamu Oude Kerk s „okenními bordely“ v jeho blízkosti a mateřskou školkou. Ale nizozemská liberálnost a tolerance mají tradici již po staletí a rasovou promíchanost a multikulturalismus tohoto města lze jen závidět. Různá etnika přitáhla do Amsterodamu nejrůznější formy svébytné kultury a ve spontánních a vynalézavých akcích město v ničem nezaostává za New Yorkem či Londýnem. Ať se vydáte do Amsterodamu, který letos ve velkém slaví čtyři sta let od narození Rembrandta množstvím výstav, za malířstvím či hudbou, můžete si být jistí, že nebudete vědět, kam se dřív vydat.

Po týdnu lítaní po muzeích, obchodech s deskami a večerních koncertech špičkových kapel mám pocit, že do tohoto multikulturního vařícího hrnce budu muset jezdit ještě častěji kvůli novým inspiracím a krásným nevšedním zážitkům ve skutečně nevšedním městě.

http://archiv.newton.cz/ln/2006/10/07/9ca4a1648b3535103601cf02295bd1a9.asp

[ obsah ]

(vid)

UDÁLOSTI

PARDUBICE

Třicetiletý muž z Pardubic skončil ve vazbě, kde se zodpovídá z nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Podle policistů během posledního roku vyrobil asi půl kila pervitinu, který rozdal nebo prodal svým známým.

http://archiv.newton.cz/mf/2006/10/07/3679cabeaf01d3ed4477a6935edee26a.asp

[ obsah ]

(pha)

UDÁLOSTI

HOLEŠOVICE

Policisté v noci na čtvrtek zadrželi v Praze 7 dvě ženy a jednoho muže, kteří jsou podezřelí z výroby a distribuce pervitinu. Drogy údajně vyrobili za několik stovek tisíc korun. Při domovní prohlídce kriminalisté našli i střelné zbraně. Policisté už dvě ženy ve věku 51 a 27 let z Prahy a Kladenska a čtyřicetiletého muže z Prahy obvinili.

http://archiv.newton.cz/mf/2006/10/07/ac91c7848d59f0a9af9ec92c15f2d497.asp

[ obsah ]

(ČTK)

ŠTERNBERK

UDÁLOSTI

Dvacetiletá žena ze Šternberku na Olomoucku podle policistů zásobovala pervitinem o rok starší ženu. Za nedovolenou výrobu a držení omamných a psychotropních látek jí nyní hrozí až pět let vězení. Uvedla to olomoucká policejní mluvčí Jitka Dolejšová. Kriminalisté ženu podezřívají, že nezjištěné množství drogy předávala zdarma jiné ženě celkem ve 30 případech, a to od počátku letošního roku do září. „Policisté u ní žádnou návykovou látku nenašli, drogy zřejmě jen distribuovala,“ doplnila mluvčí. Trestní stíhání je vedeno na svobodě.

http://archiv.newton.cz/mf/2006/10/07/90efd4360e2fd7dd56cf4cec555e1101.asp

[ obsah ]

RICHARD OLEHLA

Seriál

Nejlepší spisovatelé současnosti

Zajímá vás soukromí boháčů a celebrit, jejich potíže s kolegy, investicemi či alkoholem, prášky a drogami? Pak neopomeňte Breta Eastona Ellise (1964): nikdo jiný neumí tak popsat prostředí americké smetánky se vším pozlátkem i šokující pravdou. Ellisova literární kariéra začala záhy: roku 1985, za univerzitních studií, mu vyšel první román Míň než nula. Okamžitě se stal bestsellerem, protože Ellis otevřeně zachytil všechny neduhy, jimiž v 80. letech trpěl svět americké vysoké společnosti: na jedné straně lesk a glamour večírků, módní výstřelky a spousty peněz, na straně druhé drogy, sex a odcizení rodičů a dětí. Autor si svou generační výpovědí okamžitě vysloužil srovnání s autorem románu Kdo chytá v žitě J. D. Salingerem.

Krvavá lázeň na diskoparketu

Jenže Ellis se s takovou pozicí nadlouho nesžil. V druhém románu Pravidla vášně z univerzitního prostředí sice navázal na téma debutu, ale Americkým psychem udělal za tím obdobím ráznou tečku. Fiktivní zpověď yuppieho Patricka Batemana, jenž v honbě za vzrušením projde proměnou z bohatého mladíka v masového vraha, libujícího si v naturalistických popisech mučení svých obětí, vyvolala skandál. Původní nakladatelství odmítlo i přes vyplacenou zálohu knihu vydat, Ellis však odmítal ustoupit. Americké psycho se i přesto - nebo právě proto -opět stalo prodejním hitem. Ellisovi však nešlo o realističnost příběhu, spíše o nesmiřitelnou obžalobu konzumní společnosti osmdesátých let.

V 90. letech si Ellis nejdříve odpočinul Informátory, sbírkou povídek z prostředí Hollywoodu, v nichž opět probírá své oblíbené téma nudy, kterou lze zahánět drogami či násilím. V roce 1998 vydal svůj zatím nejobsáhlejší román Glamorama, příběh modela a herce Victora Warda. Victor a potažmo sám Ellis čtenáře zavaluje nekonečnými seznamy jmen slavných a vlivných lidí, které potkává na večírcích, a užívá si luxusu těch nejlepších značek. Postupem času se však lineární příběh začíná - snad pod vlivem drog či nastupujícího šílenství -měnit v apokalyptickou vizi, v níž Victor i jeho publikum postupně ztratí orientaci.

V dosud posledním románu Lunapark Ellis viditelně zvolnil tempo; také mu už je přes čtyřicet. I tak je tu znatelný otisk zběsilé jízdy podporované drogami, alkoholem a feromony.

***

Bret Easton Ellis

Česky vyšlo:

* Míň než nula (1993) - Děti hollywoodských celebrit utápějí nudu v drogách a sexu

* Pravidla vášně (1998, 2003) - Výpověď o životě na americké univerzitní koleji

* Informátoři (2003) - Sbírka povídek, v nichž často figurují nuda, drogy a vraždy

* Glamorama (2004) - Příběh modela a herce, jehož život se pomalu mění v noční můru

http://archiv.newton.cz/mf/2006/10/07/c085b129556b772b60908f7fd63699a3.asp

[ obsah ]

(ČTK, tka)

Teplice - Celníci zadrželi ve čtvrtek večer v Teplicích při silniční kontrole sedmatřicetiletého dealera drog z Ústí nad Labem. Při prohlídce jeho vozu peugeot objevili v přihrádce 70 gramů heroinu, 40 tisíc korun a 15 eur. Muže předali policii. O víkendu to sdělila teplická policejní mluvčí Ilona Novotná.

„Vyšetřovatelka už dealera obvinila z nedovolené výroby a držení psychotropních látek a jedů a požádala o umístění do vazby, hrozí mu až pětileté vězení. To je v tuhle chvíli všechno, co k tomu mohu říct. Kdy se rozhodne o vazbě, nevím,“ řekla včera mluvčí teplické policie Ilona Novotná.

Tři lidé jsou ve vazbě

„V souvislosti s tímto případem policisté zadrželi při domovní prohlídce v teplickém bytě i pětačtyřicetiletou ženu z Teplic a sedmadvacetiletého muže z Prahy. Jsou umístěni v policejní cele, vyšetřovatelka je vyslýchá,“ uvedla mluvčí.

Muže zastavili celníci při prohlídce aut. „Bylo to v rámci běžné kontroly vozidel, kdy pátráme po věcech, které podléhají celnímu dohledu. Muž se choval nejistě, proto jsme mu prohledali auto a našli drogy a peníze,“ popsal zásah mluvčí severočeských celníků Jiří Nejedlý. Ze strany celní správy se nejedná o náhodný úspěch. Letos v březnu při jiné silniční kontrole celníci na Děčínsku zadrželi muže, který měl v autě pervitin a heroin.

http://archiv.newton.cz/mf/2006/10/09/cae52b79f2164d5284e75e79cedffa04.asp

[ obsah ]

Jiří Vavroň

Jen loni se léčilo 45 tisíc osob

Lékaři varují. Počty lidí léčených ve specializovaných pracovištích ze závislosti na alkoholu a drogách se rok od roku zvyšují. Alkoholiků a narkomanů v Česku přesto neubývá. Naopak počty závislých lidí stále rostou. Vyplývá to z informací Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR.

Jen loni se ve specializovaných pracovištích léčilo ze závislostí 45 tisíc lidí, což bylo téměř o 4500 osob více než v roce 2004. Z toho bylo přes 60 procent pacientů závislých na alkoholu. Odborníci ale tvrdí, že alkoholiků a narkomanů žije ve společnosti několikanásobně víc. V evidenci je přes 27 tisíc lidí závislých na alkoholu a 17,5 tisíce lidí závislých na drogách. Podle nich ale neexistuje nikde na světě přesná statistika, která by podchytila všechny osoby, které jsou závislostí přímo ohroženy.

I když samozřejmě každý, kdo si jednou zapálí jointa, se podle lékařů nestane hned narkomanem. Potenciální riziko návyku a přechodu na tvrdší drogy však u těchto osob reálně existuje. Podle průzkumů má například zkušenosti s marihuanou v nejmladší věkové skupině 81,3 procenta mladistvých. Právě nejvíce léčených narkomanů, závislých na heroinu a pervitinu, se vyskytuje v následující věkové skupině od 20 do 29 let.

Deset litrů čistého lihu na hlavu

Stejné je to i s rostoucí spotřebou alkoholu. Ta dosahuje v přepočtu na čistý líh na osobu včetně kojenců ročně téměř deseti litrů. Podle odborníků je znepokojující, že se výrazně zvyšuje podíl žen závislých na alkoholu.

Podle údajů ze specializovaných pracovišť ale pomoc vyhledávají především starší občané ve věku nad 40 let (38,9 %). Lékaři to vysvětlují tím, že s délkou užívání alkoholu se logicky prohlubují zdravotní problémy, které nemohou závislí lidé bez odborné pomoci již zvládat.

Podle studie Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR ale čeští občané nemají na vnímání drogově závislého člověka vyhraněný názor. Většina respondentů považuje závislé osoby za nemocné lidi, kteří současně překračují zákon.

Dvě třetiny dotázaných rovněž nesouhlasí s povolením volně užívat marihuanu, tedy s její legalizací. Pro legalizaci marihuany se vyjádřilo pouze 16,5 % dotázaných, a to zejména mladších spoluobčanů. Velmi zásadní odpor (90 procent dotázaných) byl k legalizaci užívání heroinu.

Nekompromisní ženy

Proti legálnímu užívání drog byli především lidé s vyšším a vysokoškolským vzděláním, tolerantní názory převažovaly u lidí se základním vzděláním.

Větší toleranci k drogám projevují muži než ženy. Má to logiku, říkají lékaři, ženy totiž jsou či budou matkami a zákonitě si otázky spojí s tím, jak by reagovaly na zprávu, že jejich děti jsou narkomani či experimentují s drogami.

Celkový postoj společnosti k drogám ovlivňuje i to, varují odborníci, že extáze se bere jako součást životního stylu vyhraněných skupin mladých lidí, kteří se rekrutují ze zcela jiných sociálních skupin než klasičtí uživatelé drog. Marihuana je někdy prezentována zase jako neškodná, nepřinášející velké zdravotní riziko, což může názory populace také ovlivňovat.

http://archiv.newton.cz/pr/2006/10/07/11b5e7d9852a36dc57437cf26dcc85d3.asp

[ obsah ]

(mhr)

Z nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů byla obviněna dvacetiletá žena ze Šternberka na Olomoucku. „Kriminalisté ji podezřívají z toho, že v období od počátku roku do poloviny září dala zadarmo na různých místech ve Šternberku ve třiceti případech nezjištěné množství pervitinu o rok starší ženě ze Šternberka,“ řekla Právu v pátek olomoucká policejní mluvčí Jitka Dolejšová. Obviněné hrozí až pět let vězení.

http://archiv.newton.cz/pr/2006/10/07/2f9d4bcd9ddcf260b9a0e8bba3d71b35.asp

[ obsah ]

(rup)

TEPLICE - Celníci zadrželi ve čtvrtek večer v Teplicích při silniční kontrole sedmatřicetiletého dealera drog z Ústí nad Labem.

Při prohlídce jeho vozu objevili 70 gramů heroinu, 40 000 korun a 15 eur. Muže předali policii. Vyšetřovatelka už jej obvinila z nedovolené výroby a držení psychotropních látek a jedů a požádala o umístění do vazby. Podle sobotní informace mluvčí teplické policie Ilony Novákové dealerovi hrozí až 5 let vězení.

Celá akce měla i pokračování. V souvislosti s případem totiž zadrželi při domovní prohlídce v teplickém bytě i ženu (45) z Teplic a muže (27) z Prahy.

Žena už si podle Novákové vyslechla stejné obvinění jako sedmatřicetiletý muž a také jí hrozí pětileté vězení. Mladšímu muži se nepodařilo trestnou činnost prokázat a v případu bude nejspíš figurovat jako svědek.

http://archiv.newton.cz/pr/2006/10/09/92f0f125bb21486ed1f3445e7524a53b.asp