![European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction [nové okno]](/design/plain/images/left_top_menu/emcdda.gif)
![Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky [nové okno]](/design/plain/images/left_top_menu/rvkpp.gif)
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.
drogy-info.cz / Info / Monitor / Domácí média / 2005 / Výběr z domácího tisku 2005-11-14
Výběr z domácího tisku 2005-11-14
Tomáš a Miroslav Etzlerovi v baru Michala Prokopa, Stále více soudců v ČR má problémy, Pomoc lidem od sdružení Společná cesta, Z borské věznice utekli dva vrazi, »Nejúspěšnější« gangy v unii pocházejí z Ruska, Chtěl bych zpívat jako Barbra Streisand,...
Zdroj: ČT 2 Datum: 11.11.2005Program: 20:45 Krásný ztráty
[
obsah
]
Tomáš a Miroslav Etzlerovi v baru Michala Prokopa
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Dobrý večer, dámy a pánové, vítejte opět v baru jménem Krásný ztráty. Někdejší výrazná tvář činohry Národního divadla, herec, který se po osmi letech rozhodl z naší první scény odejít, protože měl podle svých vlastních slov pocit, že už tam chodí jako do fabriky. Ostravský rodák, který se nezvykle otevřeně vyjadřuje o svých někdejších problémech s alkoholem či bez sentimentu mluví o svých bývalých manželstvích i partnerstvích, se stal mimořádně populárním díky hlavní roli v televizním seriálu Pojišťovna štěstí. Na divadlo ovšem nezanevřel, jen vyměnil velké pódium za komorní prostředí divadélka Ungelt a literární kavárny Viola, Miroslav Etzler. Stejně jako jeho bratr Miroslav, jen i on impulsivní, stejně jak on se poprvé oženil v osmnácti letech, ale podle tvrzení svého bratra je on tím odvážnějším. Někdejší dramaturg ostravské televize svou dobrodružnou povahu prokázal například svým odchodem do Spojených států, kde se od mytí záchodů přes dělnické profese dostal jako jediný Čech do služeb nejslavnější zpravodajské televize CNN. V jejich službách prožil ozbrojené konflikty po celém světě, například na Haiti nebo v Iráku, odkud si odnesl přímý zásah střepinou. Dnes už je o krok blíž k domovu. Pracuje totiž pro svoji stanici v Berlíně. Novinář a producent Tomáš Etzler. Uměli byste popsat, v čem jste si podobní a v čem jste rozdílní?
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já nevím, já myslím, že ta podoba je v určité třeba zvědavosti, v určité tvořivosti, v určitém zájmu o literaturu, o nový věci, o věci neznámý v tý zvědavosti. Máme společný zájmy v tom lezení třeba.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Po horách?
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Po horách, ano, v lezení po horách a po skalách. Oba dva rádi cestujeme, je to všechno, ne?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Já mám pocit, že právě ty věci, který nás pojí jako sourozence, tak jsou vzácný. My jsme úplně rozdílný typy. Tomáš je dobrodruh, Tomáš má do velmi vysokých met položený pud jakoby neschopnosti ochránit svůj život, což já jsem posera, bojím se všeho, jo. Pro mě je představa toho, že bych měl vycestovat někam, kde se odehrávají prostě tyhle ty ozbrojený konflikty jako nepředstavitelné. Já nejenom v tomhle slova smyslu, že se bojím o svůj život hodně, ale zastupovat jakoby něco, nějakou ideologii někde s nějakým principem jenom tím, abych informoval o tom veřejnost, to je pro mě úplně nepřijatelné.
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já s tím moc nesouhlasím, poněvadž my jsme o tom hovořili už s médii dříve, jako ta odvaha, jak definujete odvahu, nebo jak definujete kuráž? Pro mě je třeba fakt, já bych nedokázal dělat to, co dělá brácha. Já, když jsem před kamerou, já se rozklepu, nebo když vylezu na jeviště, já to neumím, já prostě zas, on má prostě odvahu, nebo má tu kuráž pro něco jinýho, než já.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Pocházíte oba z Ostravy. Měli jste hezký dětství?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
My jsme měli skvělý dětství v tom slova smyslu, že my jsme jakoby měli velikou výhodu v těch rodičích svých. My jsme vlastně vyrůstali jako děti v opeře, kde jsme statovali, takže díky tý mamince, tý její práci jsme schopni byli poznat vlastně od tří let, od těch českejch klasickejch oper, hráli jsme prostě v Borisi Korunovovi, v Petru I., v Daliborovi, Carmen. Takže jsme žili v týhle tý krásný hudbě. A tatínek měl obrovskou knihovnu, do který nás pouštěl a nutil nás číst, takže to bylo jako pro nás velmi dobrý. A táta miloval přírodu, tak nás vodil do těch Beskyd, čili Ostrava, jak je průmyslová a špinavá, tak má krásný okolí.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Impuls k tomu herectví vycházel třeba i z toho, že jste vlastně na tom divadle díky mamince od dětství trávil spoustu času, nebo v tom ještě byly nějaké jiné důvody?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Já jsem, já vlastně v tu dobu, co jsem statoval jako kluk v opeře, tak mě to vůbec nenapadlo. Já jsem viděl jednu věc, jednak, že ti zpěváci osahávají zpěvačky, a to se mi strašně líbilo, když mi bylo deset, jedenáct. Já jsem říkal, to není úplně špatný povolání, ty zpěvačky se mi líbili jako klukovi, to bylo fakt. Druhá věc byla, že jsem viděl ty činoherce, že se nepředřou. Já jsem chodil za maminkou na zkoušky a oni pořád seděli někde, popíjeli kafe a víno, já jsem říkal, to taky není špatný, ale vlastně teprve, když jsem začal chodit na ty přehlídky, divadla /nesrozumitelné/, tam jezdily Macháčkovy inscenace, ty Slavní naši furianti, tak to byly věci, který mě nadchly, tehdy jsem se rozhodl, že to chci dělat, ale zcela určitě ten vliv mýho táty a mámy tam je dominantní.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste, Tomáši, měl nějak jasno, tedy o tom, co vlastně chcete dělat, nebo jak vy jste se vlastně dostal k tomu, co děláte, vy jste toho v životě už udělal docela dost?
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já jsem vůbec neměl jasno. Já jsem, když jsem byl malej kluk, já jsem chtěl bejt zvěrolékařem, anebo cestovatelem. Já jsem měl prostě obrovskou touhu vždycky cestovat, a proto jsem si vybral taky studii zeměpisu, já jsem studoval na pedáku tělocvik, zeměpis, a to bylo hlavně kvůli tomu zeměpisu, ale taky jsem měl rád sporty, ale během toho studia jsem si uvědomil, že mě to zase až tak nebaví. A já jsem v tý době začal psát pro místní, jako pro Novou svobodu a pro Ostravský Večerník takový různý recenze na místní koncepty a takhle. A začal, hodně jsem chodil do divadla, psal jsem nějaký divadelní recenze a věděl jsem, že to byla chyba ta škola, ale tenkrát to prostě nešlo, skončit školu a přejít na jinou, to nebylo tak jednoduchý, jak dneska, tak jsem dostudoval, doslova jsem se děsil toho, že prostě budu muset jít někam učit, nebo něco. A pak se stala taková obrovská náhoda, kterou mi volala kamarádka z ostravské televize a říkala mi, že tam je konkurz na dramaturga zábavních pořadů. A já jsem jí říkal: "Ty jsi se úplně zbláznila, já o tom nic nevím, tam se budou hlásit lidi, kteří vystudovali dramaturgii. A ona říkala: "Nemáš co ztratit, běž tam." Tak já jsem tam šel a nějakým zázrakem jsem tu práci dostal.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jaká je to zkušenost přijít do cizí země a začínat vlastně úplně od nuly, že jo, od píky, v jste přeci jenom odešel jako televizní dramaturg, předpokládám, že jste v Americe rozhodně v televizi nezačal?
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já jsem přijel do Ameriky na turistická víza, já jsem jel, já jsem tam přijel se svojí bývalou přítelkyní, my jsme dohromady měli dvě stě dolarů v kapse, každý jsme měli batoh, to bylo úplně všechno. Pro mě to bylo vzrušující, já jsem prostě to bral jako obrovskou, takový dobrodružství, obrovskou výzvu. A mě to zezačátku bavilo strašně, dělat ty různý práce, od umývání oken, od umývání záchodů, starat se o lidi, já jsem se naučil stavět střechy, já jsem se naučil tesařinu a takhle, mě to bavilo zezačátku. Já jsem to bral jako takový život Jacka /nesrozumitelné/ nebo Jacka Londona, jo, ale to se omrzí, to je jeden rok, dva roky, tři roky, já jsem z toho začal šílet. A navíc, jako já jsem měl lidi v ostravský televizi, kteří mi říkali, tak neblbni a vrať se, tady to místo znovu můžeš mít, ale já jsem nechtěl, já jsem tam jel s tím, že se tam pokusím nějakým způsobem prosadit buď v televizi nebo ve filmu. Já jsem měl takovou utkvělou představu, že to prostě musím, musím, musím dokázat, já jsem si nepřipustil jako nějakou, že bych to nedokázal, pochopitelně jako byly slabý chvilky, ale já jsem si vždycky říkal, toto musím.
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Pro nás to bylo nepochopitelný, protože ty zprávy, které přicházely z Ameriky, byly děsivý, to bylo, nejdřív třeba se Tomáš rok neozval, pak zatelefonoval, že vyhání krysy ze sklepů, kde se budou budovat gay kluby.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Deratizátor.
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Tak, deratizátor, půl roku se neozval, říkal, že čistí komíny, pak se ozval za další rok, že dostal práci, že umývá veřejné záchodky, takhle to šlo půl roku na půl rok, jedna větší hrůza než druhá, vždycky se někde musel ukrývat, odněkud prostě, v tom New Yorku, tam jsi byl, myslím, byl úplně ...
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já jsem měl pas s prošlým vízem, a to bylo všechno, tam jsem neměl nic, ale v tom New Yorku se člověk ztratí, to je obrovský město, tam má přízvuk úplně každej.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Když jste, Mirku, dostal nabídku do Národního divadla, neměl jste pochyby třeba, že vlastně ještě takhle mladý, v tý době vy jste byl ještě docela mladý, že přeci jenom jste pro tu zlatou kapličku, že je to jako trošku moc, že člověk třeba, když začíná, tak má, řekl bych, touží po hledání, po nějakých novejch cestách, a to v tom Národním divadle, předpokládám, asi nebylo od začátku jasno, že by bylo možno dělat?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Já jsem půl roku předtím, než jsem dostal nabídku do Národního divadla, šel po Karlově mostě se svými spolužáky a koukali jsme na Národní divadlo, všichni jsme svorně tvrdili, že nabídku do Národního divadla by každý z nás odmítl, do tý doby, než přišla. Já jsem jí dostal, já jsem neváhal ani vteřinu. Já jsem jedinou věc, já jsem měl strašnej strach, protože přijít do Národního divadla z JAMU z Brna, kdy já jsem znal všechny ty herce, pouze jako televizní a filmové herce, kdy já jsem potkal pana Somra, ještě deset minut jsem se prostě chvěl, protože si ho nesmírně vážím, najednou jsem s ním měl stát na jevišti, to bylo velmi složitý, ale vzal jsem to okamžitě s velkým nadšením, a to potom během těch osmi a půl let postupně se vytrácelo, vytrácelo a vytrácelo, když jsem pak odjel do Ameriky a byl jsem tam dva měsíce, jezdil jsem po těch parcích, tak najednou jsem si řekl, že vlastně ty problémy, který se nakupily v divadle, jak pracovní, to, že vlastně, tam se vás nikdo neptá, co chcete dělat, to je veliká fabrika za veliký peníze, tam prostě já jsem udělal za těch osm a půl roku třicet šest rolí, což je strašně moc, a to bylo vlastně z premiéry jeden den volna a druhá premiéra. A já jsem najednou zjistil, že ten stereotyp toho zkoušení a stereotyp toho hraní mi vůbec nic neříká, já jsem začal strašně pít, vždycky jsem teda artikuloval dobře, ale najednou jsem zjistil, že hraju opilej, že na tom jevišti stojím v představení a vím, že jsem hodně opilej, zvláštní je, že kolegové věděli, protože tam v divadle většinou popíjí skoro každej herec, tam jsou buď alkoholici nebo vyléčení alkoholici, si myslím, ale ti to jako nepoznali, že jsem opilej, ale já jsem najednou v tý Americe si řekl: "Takhle dál už prostě nechci v tom divadle existovat." Pro mě najednou Národní divadlo nebyl ten sen, kterej jsem měl, když přišla ta nabídka, najednou to pro mě byla fabrika, v který já už jsem nechtěl chodit si /nesrozumitelné/.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
A vy jste potom absolvoval protialkoholní léčení. Co to je za životní zkušenost?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
To je veliký problém, veliký problém v tom, že, myslím, česká veřejnost se na lidi, kteří se pokusí o jakoukoliv léčbu závislosti, nemyslím pouze alkohol, ale drogy, gamblerství, tak je to pořád u nás nazíráno trošku skrz prsty. Problém je v tom, že český zdravotnictví má málo peněz, bohnická psychiatrická léčebna tak podle toho vypadá, že jo, tam se léčí duše, tam se neléčí pupínky na kůži, já jsem byl na pavilónu dvacet tři, a to byl pavilón těžkých recidivistů, prostě jak v drogách, tak v gamblerství, tak v alkoholu, já jsem se nesetkal s tím, že by někdo s těma lidma mluvil jako s lidma. Takže já mám pocit, že člověk, kterej chce přestat pít, si to musí říct, já nechci pít, to je jediná cesta k tomu, nechci už nikdy brát drogu. Vím, že to je velmi složitý s drogama, daleko složitější než s alkoholem, ale pro mě ta zkušenost byla dobrá v tom, že jsem viděl, pan doktor Hubert, což je velmi zajímavej člověk a já jemu vděčím za to, že nepiju, tak ten mě tam dal proto, že chtěl, abych věděl, kam to dojde, já jsem tam viděl opravdu zoufalý životní příběhy, lidi, kteří byli velmi disponovaní, mladí právníci, kteří nebyli schopni říct holou větu, lidi, kteří neudrželi rovnováhu, lidi, kteří měli za sebou tři, čtyři deliria. Já osobně bych strašně chtěl, aby společnost byla tolerantnější k lidem, kteří se rozhodnou s tím něco dělat, protože je to obrovská statečnost, když ten člověk to podstoupí, protože dnes už tam nikoho nenaženou, tam jsou lidi, kteří chtějí s tím bojovat, jo, bojujou po dvanáctý, bojujou po třináctý, ale jsou kabrňáci, protože bojujou, jo. Takže to je obrovská zkušenost a dobrá, hezká, hezká.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Co je zapotřebí k tomu, aby se člověk, řekněme, dostal do služeb tak prestižní firmy, jakou je tedy zpravodajská televize CNN, je to odvaha svého druhu, drzost, talent, štěstí, náhoda, vytrvalost?
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já bych řekl všechno dohromady. Já jsem měl obrovský štěstí, ale je to prostě i ta, já, když jsem tu možnost ucítil, tak já prostě, já jsem si řekl, to už se mi v životě nenaskytne. Já jsem studoval v Coloradu, když v roce 1999 byl masakr v jižní části Denveru na střední škole, kdy tam dva kluci postříleli třináct spolužáků a učitele, pak se taky zastřelili. A tam přijeli úplně všichni, tam přijely veškerá média, jenom z Ameriky, ale z celýho světa. A já jsem se dozvěděl skrze mou profesorku, že je tam CNN Fox a že prostě najímají lidi. A já jsem, i když jsem teda ve zprávách v životě předtím nedělal, já jsem studoval žurnalismus, já jsem byl, jak se říká v angličtině, /nesrozumitelné/, že jsem prostě, kdykoliv jsem mohl, tak jsem na zprávy koukal, tak já jsem tam přišel, oni mě najali jako řidiče napřed, mně to vůbec nevadilo, já jsem potřeboval prachy, oni platili deset dolarů na hodinu v hotovosti, mně to vyhovovalo, mě strašně zajímalo, jak je to vidět ze zákulisí, jak oni pracujou, ale zároveň jsem si říkal, jak se k nim dostat, jak prostě jim říkat, že já nejsem řidič, že jsem něco jinýho. Tak já jsem po práci, každý den, když jsem přišel domů, tak jsem prostě koukal jako, já jsem viděl, co dělají jiný televize, tak jsem koukal na Internet a hledat jsem prostě, co ještě jinýho udělat. A pak jsem našel prostě pár nápadů a jim se to líbilo. A oni řekli: "Hele, když jsi to našel, tak to můžeš zprodukovat." Tak tím skončilo to ježdění pro ně a začal jsem produkovat, dělal jsem rozhovory, pak mě učili, naučili mě, jak dělat živý vstupy, a to byl jenom začátek.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jak vlastně ta práce vypadá, objíždíte ty nejkonfliktnější oblasti světa, kde se střílí?
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já jsem byl v Afghánistánu poprvé, tak já jsem tam byl s velkým štábem, já jsem tam měl inženýry, já jsem tam měl korespondenta, já jsem tam měla kameramana. A teďka jsem v červnu byl na měsíc v Afghánistánu, kde jsem byl s korespondentkou Pentagonu Barbrou Stradovou, já jsem byl zbytek toho štábu, já jsem byl kameraman, producent, střihač, inženýr. Umožňuje to nová digitální technologie, tohle toto udělat. A tam se vyvinul takový koncept teďka, nebo se vyvíjí v těch západních médiích, v té žurnalistice, oni tomu říkají jako štáb jednoho muže. Měl jsem dokonce i možnost, kdy, já nejsem reportér, já prostě, já jsem producent, já pomáhám, mým úkolem je prostě pomáhat, najít nějaké ty reportáže, nějaký ty zajímavý, jak řekneme tohle story, jo, jak uděláme tenhle příběh, nebo na ty německý volby, jak je uděláme zajímavý, to je až zpravodajská dramaturgie, bych řekl. A mě to strašně baví. Já si myslím, že ten žurnalismus, že by měl být jak o povídání, jako o povídání příběhů lidských. Já si myslím, že když se řekne příběh nějaký afghánský vdovy, jaký je její životní příběh, že to zapůsobí na ty lidi daleko lépe, než když tam sedí komentátor v televizi a deset minut, já nevím, tři minuty hovoří.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste dokonce byl v Iráku zraněn. Předpokládal jste, že se taková věc může stát, když se pak stala, proběhlo to tak, jak jste si to představoval, že by to mohlo být?
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Ne, na to člověk pořád myslí, když tam je, člověk pořád myslí, co se stane, když se do mě trefí někdo, jo. Nás zasáhl minometný granát. Já jsem vždycky uvažoval, slyší to člověk, že to letí, dá se předtím utéct, jak to vidíte v těch americkejch filmech, jak prostě oni běží, zpomalený záběry, tak to je naprostý nesmysl, to prostě najednou to prásklo. A já jsem vůbec nevěděl, co se stalo, já jsem najednou ležel na zemi a mně došlo, že je prostě něco špatně, já jsem vůbec nevěděl, kde to spadlo, jestli za mnou, přede mnou, na straně, jestli to spadlo ze shora, z boku, to jsem vůbec nevěděl. Ale víte, co bylo zajímavý, takový ten první instinkt. Já jsem napřed pochopitelně, já jsem věděl, že krvácím ze zad, že jsem krvácel z hlavy, ale já jsem si spočítal prsty na rukou, já jsem věděl, že jsem při vědomí, že prostě jsem, že můžu /nesrozumitelné/, to bude povrchní, jo, můj první instinkt, já jsem se plazil pro kameru, tam lítaly kulky, střílelo se strašným způsobem. Takže já jsem se plazil a začal jsem pracovat.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vy jste někdy, Mirku, pocítil, řekněme, nutkání bratrovi jeho profesi rozmlouvat?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
No, my jsme totiž měli v tom našem bratrském vztahu za Tomášova pobytu v CNN velký konflikt, takže my jsme vlastně byli tři roky úplně bez jakéhokoliv kontaktu, my jsme o sobě tři roky vůbec nevěděli. Já jsem věděl, že on ...
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Pět let.
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Tak pět let. Já jsem vždycky věděl, že on někam zmizel, že jsem měl zprávy, že dělá převrat na Haiti, že zase je támhle zpátky v Bagdádu a ve Fallúdži, ale nic konkrétního jsem nevěděl. Najednou jsem si koupil Lidový noviny, na titulní straně bylo - Tomáš Etzler vážně zraněn v Iráku. Já jsem na to koukal a řekl jsem si, to je něco špatně, my jsme prostě, nás rozdělila paradoxně smrt naší maminky, já jsem říkal, tohle je něco špatně, proboha, já mám jedinýho příbuznýho, kterej žije, přímýho, a to je můj bratr, on je, on dělá takovouhle práci, zřejmě každej den je vystavenej tomu, že může zemřít, já se s ním nebavím. Takže jsem mu napsal e-mail a dali jsme to do pořádku.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Co to, proboha, bylo, že se dva bratři pět let ...
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Víte, co to je Oldzheimer?
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
U nás říkáme Alzheimer.
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Alzheimerova choroba, takovej paradox, já jsem se staral v Salt Lake City o člověka, který měl Alzheimera, a to byla nejstrašnější práce, kterou já jsem měl, to bylo, to je strašná choroba. Já prostě lituju každou rodinu, která je postižena Alzheimerem. Pochopitelně rakovina je taky strašná choroba, ale rakovina, tam člověk umírá často z důstojnosti třeba, až do těch posledních třeba několika týdnů. A jsou případy třeba, kdy ta rakovina byla vyléčena, neexistuje jediný případ Alzheimera, který by byl vyléčen. A člověk neumírá důstojně, člověk umírá, jak zvíře, strašným způsobem, ani ne zvíře, jako zelenina. Já jsem byl v tý době už v pozici, já jsem prostě z tý Ameriky nemohl odjet. Já jsem tady lítal, jak jsem si to mohl finančně dovolit a pomoci bráchovi finančně v tom, ale já jsem prostě nemohl, nemohl jsem se s ním podělit o to, starat se o tu maminku, nebo pomoci nějak té mamince ...
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Která měla Alzheimera ...
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Alzheimerovu nemoc.
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Když potom maminka umřela, my jsme se viděli potom, tak vlastně ta konstelace byla tak špatná, že v něm bylo napětí, protože měl samozřejmě pocity, že taky mohl, ale vlastně nemohl, v mně byla výtka. A ta výtka s těma pocitama, my jsme si to potom vyříkali, po tý dlouhý době, udělala to, že taková malá jiskra prostě udělala bác a já jsem v tom bytě, v kterým Tomáš tehdy seděl, otevřel dveře a řekl jsem: "A ven!" A vlastně od tý doby jsme se pět let neviděli.
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Já s tím mám dodneška mindráky, protože já jsem tady nebyl, když moje maminka umírala. Já se často ptám, jsem sobec, bylo to sobecký, měl jsem položit sedm, devět let prostě toho, čeho jsem se, o co jsem se tam strašným způsobem snažil, kdy jsem prostě obětoval úplně všechno ve svým životě a položit to a prostě přijet, protože oni by zřejmě jako rok volna nedali, já s tím dodneška mám jako svý vlastní noční můry, jestli prostě jsem udělal to správné, jak by se zachoval jinej syn, jestli jsem udělal to správný rozhodnutí, nebo jestli jsem se zachoval jako prostě nelítostnej sobec.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Jaký to je, když člověk odejde z pozice zaměstnance Národního divadla na volnou nohu najednou? Je to pocit úlevy, osvobození, nebo zase určitý přeci jenom nejistoty, stresu?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Já jsem neodešel z Národního divadla, že půjdu jinam, já jsem nechtěl hrát. Já jsem se rozhodl, že prostě nebudu hrát a že začnu jezdit jako messenger a že začnu spíš se vzdalovat od Prahy a budu, zůstanu někde v horách. A tohle to všechno trvalo rok a čtvrt a já jsem odmítal práci i třeba, kterou jsem dostával, třeba možnost na natáčení s tím, že nechci tu práci dělat, mě ta práce nenaplňovala, mě neuspokojovala, hlavně já jsem viděl to, co vlastně vidím celý svůj život. A čím jsem starší, tím víc, že moje dispozice herecké nejsou ty, které bych chtěl mít. Mně stačí se podívat na herce, které já mám rád, které uznám, v Čechách jich není moc, ale jsou, já vím, že oni jsou dobří. A já vím, že mě tahle ta /nesrozumitelná/ dána nebyla. Ono je strašně důležitý se smířit s touhle tou věcí. Já jsem se tím hodně trápil. V tom Národním divadle ne, protože tam nás bylo víc takových lidí, kteří vlastně hráli z principu a pořád stejně, ale najednou to zastavení bylo takový, že jsem si řekl: "Sakra, chceš za každou cenu hrát divadlo a za každou cenu točit něco a bude to stát pořád za starou belu, anebo ne?" A já jsem si řekl, nechci. Mělo to tu výhodu, že jsem se osvobodil od divadla, ale já jsem najednou neměl vůbec žádný peníze, vůbec žádný. Když jsem se podíval takhle dopředu, tak to byla taková dlouhá chodba a na konci, prostě v hromadě hlíny ležela lopata a kolečko. Já jsem řekl: "Ty vole, vždyť ty vůbec nic jinýho dělat nemůžeš." Ale představa, že bych měl do konce života chodit prostě manuálně pracovat, byla tak strašná, že když Milan Hein, Divadla Ungelt, nabídl mi práci zkoušet v Divadle Ungelt, tak já jsem po tom skočil, protože ono po tom půl roce, když já jsem ty věci odmítal, tak najednou už nikdo nezavolal, že jo, to je strašně složitý pro ty lidi, kteří jakoby se rozhodnou nějaký čas vypustit, tak ten návrat je potom daleko těžší, než ten samotnej začátek, třeba po škole.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Vím taky, že po vás zbylo několik rozvedených či opuštěných žen a dětí. Vnímáte to jako ztráty, tohle to, ty rozchody?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Ano. Vnímám to jako dominantní ztrátu nad tím, nad všemi těmi mými partnerskými vztahy je fakt, že já jsem ani s jedním ze svých dětí neměl možnost být, když vyrůstalo. Markétka a Magdalenka, zaplaťpánbůh, je to všechno tak, že teď už ty vztahy jsou dobrý, já jsem i díky tomu pití skoro o ty dvě děti přišel, i o Markétu i o Magdalenu. Teď ten vztah je limitovanej sice tím, že spolu nebydlíme, ale jsme spolu, pokud to jde, ve všech volných časech. Potom je tady Kristiánek, s tím je to mnohem horší, protože nás s jeho maminkou pojí poměrně dost kontroverzní vztah, ale pokud je to možný, tak prostě se spolu vidíme, ale ta ztráta je v těch dětech. Já se nestydím za to, že jsem odešel od svých dvou předchozích manželek, protože mám pocit, že lidi se nějakým způsobem spojí a pak se můžou taky rozejít, pokud jsou rozumní a nějakým způsobem si to vyloží. My jsme měli s první ženou dvě děti a byli jsme rozvedeni za pět minut. My jsme se prostě na všem úplně dokonalým způsobem domluvili, my jsme spolu nechtěli žít. A strašně moc lidí ze mě dělá děvkaře, že prostě já utíkám od jedný ženy k druhý, pravda je trošku někde jinde.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Co váš osobní život. Máte vy vůbec čas při tom, co děláte, kde všude jezdíte a jaký charakter ta práce má, máte vy vůbec čas na nějaký osobní život, jak to vypadá?
Miroslav ETZLER, herec
--------------------
Střepy.
Tomáš ETZLER, novinář, producent
--------------------
Střepy, no. Mám obrovský problémy momentálně, poněvadž já svoji ženu vidím čtyři, pět měsíců v roce, ale zatím je to jako bitva vnitřní, mě ta práce jako nesmírně uspokojuje, mně každej říká, že já jsem, že moje žena je ta práce, zase je to sobecký, možná ano, já prostě, ale já s tím nemůžu nic dělat.
Michal PROKOP, moderátor
--------------------
Raz, dva, tři a ..., tak to bylo pro dnešek všechno. Dámy a pánové, děkuji za pozornost. A příště opět v baru jménem Krásný ztráty na shledanou.
Zdroj: ČRo 1 - Radiožurnál Datum: 11.11.2005Program: 06:20 Dnes v České republice
[
obsah
]
Stále více soudců v ČR má problémy
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Budeme mluvit o tom, že stále více soudců má problémy. Po známé kauze soudce Berky, který je zapleten do případu pochybných bankrotů firem, teď soudci čelí hrozbě trestu, protože se kvůli jejich rozhodnutí dostali z vazby stíhaní lidé. Kolegy Davida Vandrovce se zeptám, co těmto soudcům hrozí konkrétně.
David VANDROVEC, redaktor
--------------------
Tak konkrétně úplně nejdřív jim hrozí to, že budou se muset postavit před kárný senát tak, jako třeba prostějovský soudce Antonín Werner, který se před něj bude muset postavit právě dnes, a to u Vrchního soudu v Olomouci. Wernerovi hrozí finanční postih, alespoň podle mluvčího soudu Petra Angyalossyho.
Petr ANGYALOSSY, mluvčí olomouckého soudu
--------------------
Je mu kladeno za vinu, že v několika trestních věcech opomněl včas rozhodnout o prodloužení lhůty vazby a z toho důvodu bylo nutné ve dvou případech obžalované propustit z vazby. V jednom případě se jednalo o zvlášť nebezpečného recidivistu. Kárný žalobce navrhuje, aby mu bylo uloženo kárné opatření spočívající v přiměřeném finančním postihu. To znamená, navrhuje snížení platu, jehož výši ponechává na zvážení kárného senátu.
David VANDROVEC, redaktor
--------------------
Já dodám, že podobného přehmatu se měla dopustit také soudkyně z Ostravy. Kvůli chybě při prodlužování vazby se dostal na svobodu jeden z členů skupiny drogových překupníků. Šéf Okresního soudu v Ostravě Vít Veselý rozhodne o potrestání této soudkyně v řádu několika týdnů. Chyby při prodlužování vazby jsou po průtazích v soudních jednáních dalším z častých důvodů pro kárné žaloby. Vrchní soud v Praze potrestal před několika dny kvůli takových chybám například teplického soudce Jindřicha Pojkara, ten dostal důtku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Případ soudce Wernera budeme pochopitelně sledovat. Co dalšího se posluchači v našem vysílání dozvědí, alespoň stručně, Davide.
David VANDROVEC, redaktor
--------------------
Tak třeba to, že dnes probíhá Den válečných veteránů. V sedm padesát si proto budeme povídat s Ladislavem Sornasem, místopředsedou Sdružení válečných veteránů. Zeptáme se ho třeba na to, jestli už existují některé ze zařízení s nepřetržitou lékařskou péčí, které slíbil ministr obrany Karel Kühnl.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No a budeme o tom samozřejmě mluvit, o tom tématu, i v dalších časech. Máme pro vás také aktuality, třeba tu, že americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová dnes přiletěla do Bagdádu na neohlášenou návštěvu. I o tom uslyšíte v dnešním ranním Radiožurnálu. Za čtyři a půl minuty bude půl sedmé.
Zdroj: ČRo 1 - Radiožurnál Datum: 12.11.2005Program: 11:10 Host týdne
[
obsah
]
Pomoc lidem od sdružení Společná cesta
Hostem týdne je tentokrát místopředsedkyně občanského sdružení Společnou cestou, ředitelka občanského poradenského centra Jižní Město v Praze Milena Svobodová. Povězte, k čemu vlastně slouží to vaše občanské poradenské centrum.
Vystupující
- Vladimír KROC, moderátor
- Milena SVOBODOVÁ, místopředsedkyně občanského sdružení Společnou cestou, ředitelka občanského poradenského centra Jižní Město
(pouze anotováno)
Zdroj: ČRo 1 - Radiožurnál Datum: 12.11.2005Program: 17:10 Týden v tahu
[
obsah
]
Z borské věznice utekli dva vrazi
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Už pátý den svobody si užívají dva vrazi, kteří uprchli z věznice v Plzni na Borech. Roman Čabrada byl odsouzen za brutální vraždu německého starosty a obchod s drogami, Rostislav Roztočil si odpykával trest za vraždu egyptského studenta. Z vězení se nechali vyvézt zabalení ve speciálně upravené bedně s připraveným jídlem na cestu. Pátrání po uprchlících hned v úvodu ještě zkomplikoval fakt, že útěk objevili dozorci až po delší době a trestanci tak získali téměř čtyřhodinový náskok. Události připomíná reportér Lubomír Smatana.
Lubomír SMATANA, redaktor
--------------------
Útěk si oba vrazi pečlivě naplánovali, tomu odpovídají stopy. Trestanci měli při útěku náhradní civilní oblečení a zásoby jídla. Nejvíce jim však pomohly trestuhodné chyby vězeňské stráže. Z dostupných informací vyplývá, že na Borech panovaly nehorázné poměry. Oba vrazi odsouzení do věznice se zvýšenou ostrahou pracovali mezi ostatními vězni, tedy v rozporu se všemi předpisy. Navíc Roztočil pracoval jako parťák, měl dokonce svůj stůl a rozděloval práci. Zřejmě proto skončil na hodinu šéf věznice. "Další opatření budou následovat," říká generální ředitel vězeňské služby Luděk Kula.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
V pondělí odpoledne předložím, nechci říct definitivní, ale věřím, že uspokojující zprávu o řešení situaci v Plzni, včetně těch personálních kázeňských změn.
Lubomír SMATANA, redaktor
--------------------
Do Čech dorazila zpráva z Německa, kde žije sestra Rostislava Roztočila. Ta tvrdí, že její bratr je v bezpečí a tuto zprávu oznámila právnickému spolku Šalamoun. Potvrzuje to jeho člen John Bok.
John BOK, člen spolku Šalamoun
--------------------
Což neřekla, že je, že je mimo republiku, to my nevíme, to se můžeme jenom domnívat.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Naši hosté v těchto chvílích sedí oba připraveni v regionálních studiích Českého rozhlasu. V Brně vítám generálního ředitele vězeňské služby Luďka Kulu. Dobrý den.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Dobrý večer.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
A v Plzni poslance ODS, člena sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství Jiřího Bílého. Dobrý den.
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Pěkný sobotní podvečer všem posluchačům Radiožurnálu.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak, pane řediteli, poslední zpráva z agentur hovoří o tom, že západočeská policie dnes definitivně potvrdila, že vězni, kteří jsou už pátý den na útěku, směřovali z Plzně do Německa. I když byl plán útěku velmi pečlivě připraven, nastala prý neočekávaná změna a náklad byl vyložen v meziskladu. Poté muži zřejmě zpanikařili a vylezli z bedny ven. Řekla to policejní mluvčí Helena Malotinská. Vy máte v pondělí předložit ministru spravedlnosti Němcovi podrobnou zprávu o útěku i s vašimi návrhy na další opatření, předpokládám tedy, že jste osoba více než dobře informovaná o průběhu vyšetřování. Máte i vy nějaké novinky?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Tak, co se týče té komise, která byla vyslána do věznice Plzeň, ta svoji práci dneska v těchto hodinách ukončila. Skutečně ráno mi předloží podrobnou zprávu. Já tuto zprávu seznámím ministra spravedlnosti. Tato zpráva bude obsahovat veškerá opatření a veškeré personální a kázeňské řešení v dané věznici.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste kromě okamžitého odvolání ředitele věznice už sáhl i k dalším opatřením a následovat jich bude asi mnohem víc, jak sám říkáte. Zrekapitulujte nám tedy, jaké postihy kdo dostal a jaké ještě chystáte?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Tak v prvé řadě ještě ten den jsem odvolal ředitele věznice, plukovníka Zemana. Ve čtvrtek byl postaven mimo službu dozorce, který vykonával službu na již zmíněném pracovišti. A v současné době se chystají personální a kázeňské řešení u některých funkcionářů, kteří měli za úkol teda kontrolovat tyto pracoviště, kteří rozhodovali o tom, jakým způsobem a koho na tyto pracoviště zařadí. Co se týká těch opatření, já jsem svolal ve čtvrtek večer poradu vybraných ředitelů zvýšených ostrah a ostrah, se kterými jsme projednali celou tu záležitost a přijali jsme i celorepublikové závěry, aby k takovéto věci již nemohlo dojít.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
K tomu se dostaneme. Řekněte, je už tedy jasné, kolik lidí a s jakými konkrétními tresty odnese tuto kauzu?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Já bych nechtěl předbíhat tu zprávu, kterou mám dneska na generálním ředitelství na stole, ale řekl jsem, že předběžně, že jich bude minimálně šest. Já již v tuto chvíli vím, že jich bude minimálně devět.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Je už tedy jasné, čí konkrétní selhání umožnilo ten útěk, je to z té zprávy jasné?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Z té zprávy, z té zprávy je jasné to, a to bude jasné od prvního dne, že ten strážný nebo dozorce, ať jsem přesný, který vykonával tu svoji činnost, nebo ji měl vykonávat, ji nevykonával, jak měl, protože, kdyby takto činil, tak by k tomu útěku nikdy nemohlo dojít. Takže tam je prvořadá odpovědnost. Další odpovědnost nesou funkcionáři, kteří vytvářeli a měli za úkol kontrolovat systém výkonu služby těchto dozorců, kteří vykonávali systém služeb ..., kontrol, kteří ten plán vlastně vyráběli. Ten plán byl docela, jak už bylo mnohokrát řečeno, byl dost průhledný. Bylo z něho jasně patrno, v kolik hodin vězeňské služba své kontrolní mechanismy používá. Takže se domnívám, že i na toto ti funkcionáři měli přijít. Měli být trošku flexibilní, měli pružně reagovat na, na ty situace. Pokud zaměstnáváme na pracovištích odsouzené se zvýšenou ostrahou, měli bychom i zvýšeně provádět kontrolní činnost.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Neboli je to podle vás selhání jednotlivců nebo celého systému?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
V tomto případě je to selhání jednotlivce v tom, že prostě kdyby on prováděl to, co měl, tak prostě se to nemohlo stát. Jako celek musím hodnotit, já musím odpovědně říct, že těch chyb tam je prostě daleko víc. Když se potom zpětně člověk podívá na všechny ty mechanismy, jak fungovaly, jak se prováděly kontroly, kdo je prováděl, jak jsou čitelné zápisy, tak se domnívám, že ten systém ..., že je tam i v tom systému, které zpracovávalo vedení, jsou nedostatky, které se budou muset řešit.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane poslanče, stejná otázka pro vás. Je útěk z Borů selháním konkrétních jednotlivců nebo se něco podobného může zopakovat kdekoliv, protože chyby jsou v celém systému dozoru a kontroly /nesrozumitelné/?
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Podle mého názoru, paní redaktorko, je chyba v celém systému, protože, pokud je konkrétně ve věznici na Borech špatně rozdělený nebo špatně kontrolovaný ten systém, tak potom si ti jednotliví dozorci, řeknu, zvyknou daleko laxní přístup. Myslím si, že právě při dozorování těch nejvyšších trestů, to znamená, u těch vrahů, tam by měla bejt velmi přísná ostraha a měl by tam být přesně specifikovanej systém, kdy se mají měnit jednotlivý dozorci, jakým způsobem mají provádět obchůzky. Takže systém byl, bych řekl, zanedbán a tím pádem selhali i dozorci a celý personál.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
A existuje podle vás v našem vězeňství nějaký naprosto jasný návod, podle kterého mají jednotlivé věznice, jednotliví vedoucí těch věznic postupovat tak, aby k takovým selháním nedocházelo, anebo je to na každém jednotlivém vedoucím, co si udělá ve své věznici za pořádek?
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Pokud jsem navštívil jednotlivé věznice, protože pracuji v podvýboru pro vězeňství, tak tam každý ředitel na náš dotaz předkládal plán, jak vše je zabezpečeno. Nevím, jestli ten plán byl dělán centrálně, ale každý ředitel věznice ho měl. Podle mých informací, si myslím, že ten plán byl svým způsobem dobrý, ale zřejmě je vidět, že dochází k selhání hlavně lidských faktorů už od těch vedoucích, /nesrozumitelné/ se podceňuje. A myslím si, že právě na Borech, kde jsem byl třikrát, tak jsem se ptal, kdy naposledy, jestli někdo utekl, takže myslím, že ani v blízké minulosti nikdo nemohl utéct, proto mě to velmi mrzí, protože pocházím z Plzeňského kraje a docela jsem byl pyšný na to, že plzeňská věznice Bory se pyšní tím, že tam neutíkají vězni.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane řediteli, vy sám jste uvedl, že odpovědní pracovníci vám budou muset zdůvodnit zařazování odsouzených se zvýšenou ostrahou na taková pracoviště jako je knihárna, kterou provozuje soukromá firma. Už to udělali?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Já bych chtěl zareagovat na pana poslance. Já bych jenom chtěl říct, že systém je vždy jiný, v každé věznici jiný a ten systém i v plzeňské věznici byl přesně daný. To tam bylo nastaveno, že ten dozorce jednou za třicet minut provede kontrolu, to, že v deset hodin a v patnáct hodin bude sčítací prověrka. To, že ten dozorce tu kontrolu udělal lajdácky nebo vůbec, to je věc úplně jiná. Ale chci říct, že tenhle kontrolní systém funguje i v Plzni a funguje všude, takže jen byl nastaven, pouze byl porušen.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
K tomu jsem se chtěla dostat přes tu ...
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Pochopitelně ve všech věznicích existuje kontrolní systém, ale ten kontrolní systém je na každém pracovišti trošku odlišný. To je k tomu. Co se týká ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
K tomu jsem se chtěla dostat přes tu otázku, ano, zařazování pracovníků.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
... zařazení těchto vězňů na pracoviště, již jsem několikrát řekl, že je to otázka profesionalismu, citu, že ta komise, která zasedá včetně ředitele, se má seznámit se spisem odsouzených. A já za sebe se domnívám, že pan, pan odsouzený Čabrada na tomto pracovišti neměl, co dělat. Já jako ředitel věznice bych ho tam nikdy nezařadil.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
A jestliže sám jste řekl, že systém je v každé věznici jiný a je to na citu těch jednotlivých vedoucích, nebylo by tedy na čase po těchto zkušenostech udělat nějaký jednotný systém, který by přikazoval minimálně ty hlavní body, které je potřeba dodržet?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Nejhorší, co může být, je centrální jednotný systém. Tento systém prostě by nemohl být vůbec pružný. Každý ředitel věznice, každý vedení si musí umět nastavit svůj vlastní kontrolní systém pracovišť, z oddělení, hlavních vstupů, a ten systém, musí dokázat s ním pracovat, musí dokázat ho měnit, musí fungovat rotace příslušníků. Nemůže nechávat na pracovištích nebo na stanovištích neustále rok, dva, tři stejného zaměstnance, který je pořád ve styku se stejnými vězni. To prostě nikdy nedělá dobrotu. Je to skutečně o té profesionalitě, o tom přístupu, odpovědném přístupu a o ničem jiném. Já se nedomnívám, že by centrální kontrolní systém něco vyřešil ve vězeňské službě.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane řediteli, když je to o té profesionalitě. Deník Právo kritizoval i fakt, že jste řízením borské věznice pověřil bez výběrového řízení veterána z Perského zálivu Jaroslava Zemana, který neměl dost zkušeností na takový post. Uznáváte, že to byla chyba?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
To, to neuznávám, protože nebyl to pan ředitel Zeman, který tyto odsouzené zařadil na pracoviště, bylo to předchozí vedení, nebyl to pan ředitel Zeman, který tento kontrolní systém nastavil. Je pravdou, že pan ředitel Zeman za pět měsíců, co byl ve funkci, na to měl přijít, měl prostě na to reagovat, měl říct: "Pane generální, ten systém není správný. Já udělám jiný." To, to mu vyčítám já. To, že, to, že byl v Perském zálivu, to je věc jiná. U vězeňské služby pracoval mnoho let, měl nejlepší doporučení z věznice České Budějovice, kde pracoval, a není mojí povinností do funkce ředitele ustanovit, ustanovit příslušníka výběrovým řízením. Tohoto příslušníka nebo pana Zemana jsem pověřil do funkce. Je toto institut podle zákona 186. Tento institut může trvat maximálně dvanáct měsíců a pak plukovník Zeman, když, kdyby se nestal ..., kdyby se nestala tato mimořádná událost, tak by v nejbližších měsících musel předstoupit před výběrovou komisi a ta by rozhodla, zdali bude vykonávat tu funkci nebo nebude. Takže on by se toho výběrového řízení stejně tak či tak musel zúčastnit a tam by skládal účty.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane poslanče, vy spatřujete nějakou chybu ve volbě vedoucího věznice?
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
... panu generálnímu řediteli, jakým způsobem si zvolí svého ředitele v jaké věznici. Akorát bych chtěl podotknout, že pan ředitel, plukovník Zeman, neznám ho osobně, myslím si, že asi, asi odpovídal těm představám pana generálního ředitele, ale trošku mě překvapuje to, že si nezmapoval, jaký vězni, kde pracujou a jak pan generální ředitel říkal, že systém neselhal, anebo že nejde dělat centrální systém. Já si myslím, že ochranný systém nejde dělat centrálně, ale určité pravidla jdou, protože, kdyby bylo jasně dáno, že vězeň, potažmo vrah tedy odsouzen na X let prostě nesmí vykonávat žádnou službu, že tam musí být určité, určité věci jako ostraha, která se mění po určitou dobu. A to pak záleží už potom na samotném řediteli věznice, jakým způsobem si určí ty obchůzky. Takže tam vidím, vidím nedostatek, protože si myslím, že i ten nový pan ředitel Zeman, který tam nastoupil, kdyby možná si přečetl nějakou tu směrnici, že tyto pracovní nebo na těchto pracovních místech nesmí tito lidé dělat. A ještě k tomu, když Roztočil dokonce dělal nějakého vedoucího party. To si myslím, že je právě ..., je selhání tý metodiky toho systému.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane, pane řediteli, nemáte pocit, že by bylo dobré třeba se zamyslet i nad obsazováním těch postů, třeba jejich zkvalitněním nebo lepším prověřováním těch pracovníků?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Věřte mi, že tomu věnuju maximální pozornost a že je v mým zájmu, protože tito ředitelé, jejich dobrá práce potom je pochopitelně i moje hodnocení, takže dělám všechno proto, abych dosazoval ty nejlepší, o kterých vím. Jestli se někdy stane chyba neb nestane, to musí posoudit někdo jiný, ale já tomu věnuji maximální pozornost. Já bych jenom ještě chtěl dodat, že jsem ..., já nejsem v rozporu s panem poslancem, já jsem přijal několik celorepublikových opatření. Jsou některé věci, které jdou centralizovat, a my je centralizujeme. A některé věci, které centralizovat nejdou a věznice si je musí řešit samy. Mimo jiné jeden z bodů, který jsem nařídil celorepublikově, je i to, že nezařazovat odsouzené se zvýšenou ostrahou na nestřežená pracoviště s okamžitou platností. Na toto téma se dál prostě vůbec nechci bavit, jo. Každý ředitel musí jednoznačně plnit příkaz z centra, takže ..., a není to jedinej bod. Já zítra na tiskové konference nebo de facto v pondělí /souzvuk hlasů/ víc opatření, která jsem přijal.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Když už jste nakousl ten jeden bod, tak řekněte více těch opatření.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
A ještě bych chtěl říct, že jsem já zpracoval koncepci bezpečnosti celé vězeňské služby až do roku 2015. Tuto koncepci předložím všem příslušným výborům a je to koncepce, která nastiňuje postup vězeňské služby pro příštích deset let, kudy se chceme v oblasti bezpečnosti pohybovat. A není to jenom, jenom o této koncepci, je to, prosím vás, o lidech, je o tom, že nám dlouhodobě snižujou počty vězeňských zaměstnanců, je to o tom, že vězeňství chybí peníze, je to o tom, že nemáme příslušnou techniku, jakou bychom si zasloužili a měli mít, aby věznice mohly být úplně bezpečné.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy sám jste teď zmínil techniku. Vidím, že body mi sám nevyjmenujete ty, které navrhujete změnit. Teď jste tedy zmínil zařazení odsouzených se zvýšenou ostrahou, to je jedna úprava. Další, o čem zřejmě budete muset nějak hovořit nebo to řešit, to jsou mobily ve věznicích. On totiž na pozadí tohoto útěku z věznice v Plzni z Borů zůstává ještě jeden případ velice zarážející, a to je případ z minulého týdne, který, který ukázal, že drogový gang rozšiřování, distribuci i výrobu drog řídili shodou okolností také vrazi, a to mobilními telefony z věznice ve Valdicích. Pane řediteli, to není ani první, ani poslední případ pravděpodobně, který se stal, potýkala se s tím už i vaše předchůdkyně Kamila Meclová. Uděláte s tím také konečně něco?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Já, já ..., já se s tím nemůžu ztotožnit, protože mediálně to bylo položeno úplně jinak. Případ valdické věznice je naprosto odlišný případ, akce koná policie, to od prvního dne byla součinnost vězeňské služby a policie. My jsme o celé záležitosti věděli. My jsme ..., nebo my, policie podala žádost ministru spravedlnosti, ten schválil použití operativně pátracích prostředků vůči těmto odsouzeným. Takže byl to ministr spravedlnosti, bylo to ministerstvo, byla to vězeňská služba, která nad touto věcí dohlížela a úzce spolupracovala s policií a díky ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Moment, vy jste řekl, že to bylo ...
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
... naší dobré práci a za pochopitelně práci policie se podařilo odhalit tento gang překupníků.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, pochvalte se, ale vy jste řekl, že to bylo od prvního dne záležitostí policie.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Takže to nebyla žádná tajná akce. Nebylo to nic, co by bylo protizákonné, naopak my jsme o tom věděli a dopadlo to velice dobře a nakonec bylo to i vyjádřeno prohlášením mým společně s panem ředitelem Komorousem ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, ano, ale to zní skoro, jako kdybyste vězňům ty mobily téměř donesli, abyste mohli sledovat drogový gang.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
... o tom, že jsme konstatovali, to že to byl vzorný příklad dobré spolupráci mezi vězeňskou službou a Policií České republiky.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane řediteli, to zní, to zní, ...
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Co se týká obecně, obecně telefonů, mě velmi znepokojují.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
... jako byste vězňů ty mobily snad i dokonce dali.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Je paradoxem, že, že, nebo rád to i vysvětlím, ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Buďte tak hodný.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
... že máme vyšší číslo než loni, ale ony se ty čísla zvyšují každý rok. Já po nástupu do funkce jsem vyhlásil otevřený boj průniku nedovolených předmětů a mobilních telefonů. Mě to velmi znepokojuje. Dělám všechno proto, aby, aby k tomu nedocházelo. Ale je potřeba říct, že tyto telefony převážně mají odsouzení, kteří už velmi těžko nebo už nemohou ovlivňovat vyšetřování. Ve vazebních věznicích máme za celých rok asi telefonů asi čtyři nebo pět, takže naprosto minimální množství. A budeme přijímat spoustu dalších a dalších opatření, aby k tomu již nedocházelo. Já jsem nastartoval systém a v našich věznicích po mém nástupu do funkce bohužel těchto telefonů bylo spousty a domnívám se, že ještě jich jsou. Já budu dělat další akce takové, abych tyto věznice od těchto předmětů vyčistil. Přijmu si takové opatření, aby v roce 2006 bylo minimálně o padesát procent těchto, těchto zařízení ve věznicích méně. Ale musím zdůraznit, že tyto mobily se hází přes zdi do věznice, posílají se balíkama, vězni je získávají na pracovištích. Nemůžu vyloučit ani korupci příslušníků. Je to velmi složitá záležitost, velmi složitá a já ji věnuji maximální pozornost.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane poslanče, teď jste slyšel tedy jednak vyjádření k případu ve Valdicích, tam mě trošičku zarážela slova pana ředitele, že to byla od první chvíle akce policie, tak to bych ráda slyšela k tomu váš názor a potom, zda si myslíte, že se skutečně podaří, přestože se pan ředitel evidentně velmi snaží s tím něco dělat, jestli se to skutečně podaří nějak upravit konečně?
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Jestli mohu vůbec k telefonům, k mobilním telefonům ve věznici. Já si myslím, že už prvořadý úkol, co je, zamezit, maximálně zamezit, aby se donášely nebo jakýmkoliv způsobem vnikaly mobilní telefony do vězení. To následné, že se potom vyhledávají, to si myslím, že už je, že už je pozdě. To, jestli ve Valdicích to svým způsobem řeknu, byla ta policejní akce, to znamená, že policie věděla, kdo ten mobil má a jenom čekali, až se podle, podle nějakých indicií z toho hovoru dozví o dalších pachatelích. Já si myslím, že je to taky /nesrozumitelné/, protože i v těch hovorech může jít o nějakou skrytou šifru mezi jednotlivými gangy a může proniknout ven informace, kterou třeba policie v tu chvíli nedokáže rozluštit. Myslím si, že pan generální ředitel má trošku nevýhodu v tom, že bohužel vězeňství je trochu okleštěno od rozpočtu. Na příští rok to má bejt o dvanáct procent méně, to znamená, dvě stě padesát milionů. Nás podvýbor, pardon výbor pro obranu a bezpečnost dává na ..., konstatuje, že tady je přímo ohrožení zajištění základních funkcí vězeňské služby. Takže my jako výbor i podvýbor pro vězeňství se snažíme do vězeňství, aby bylo více peněz, protože, pokud by bylo více peněz, tak si myslím, že dneska není problém zajistit si zařízení, které dokáže vyhledávat tyto mobilní telefony.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
A co rušičky signálu?
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Teď jsem neslyšel, pardon.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Co rušičky signálu, proč nepoužít rušičky signálu mobilních telefonů?
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Ano, rušičky signálu, takhle, rušičky signálu ano asi, ale musí zase vědět, protože jsou určité druhy, mají určitou, bych řekl, metrovou vzdálenost od toho rušení, to znamená, že by ta rušička mohla býti přímo v cele. Přesně se nechá i změřit, kam až může zasahovat. Kdyby bylá věznice ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebudeme, ano, zasahovat do technických detailů. Pane řediteli, uvažujete o rušičkách signálu, o nákupech rušiček?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Já, já si nic jiného nepřeju, než abych mohl v českých věznicích tyhle rušičky uvést do provozu. To je největší přání, protože se domnívám, ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
A kdo vám v tom brání?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
... že jinak nejsme schopni, nejsme schopni to absolutně vymýtit a já souhlasím s panem poslancem, že je potřeba je řešit před tím průnikem do věznic, ne až v těch věznicích jsou, ale my nemůžeme věznice hermeticky uzavřít, to prostě nejde. A těch kontaktů s různými lidmi, firmami, na pracovištích, prostě je tolik, je tolik, že je to mravenčí práce. Takže, pokud by se podařilo zarušit tyto vězení, tak by to bylo naprosto ideální, ideální situace. Já bych chtěl i poděkovat výboru, protože nám, nás velmi podpořil. A domnívám se, že výbor pro obranu a bezpečnost ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane řediteli, ...
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
... je plně vědom svízelné situace vězeňské služby, kdy, ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
... čas pro diskusi se nachýlil, děkování si nechcete na výbory, ale ...
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
... jak bylo řečeno, se nám snižuje o dvanáct procent rozpočet. Když se nám snižujou početní stavy zaměstnanců.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane řediteli, poslouchejte mě, prosím, ano.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Přibývá práce, chce se po nás více zacházet a zaměstnávat vězně, to prostě spolu trošku nekomunikuje. Otvíráme novou věznici v Rapoticích, chystáme se k /souzvuk hlasů/.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane řediteli, zastavte se. Mám pro vás poslední otázku, prosím, bylo by dobré, kdybychom na ni odpověděli.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
A já si nemůžu dál dovolit oslabovat věznice personálně.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Samozřejmě. Já se vás chci jen zeptat, vy jste řekl, že plánujete nákup rentgenových rámů. Je to poslední otázka, prosím, odpovězte mi na ni, kdo vám tedy /nesrozumitelné/ naplánovat, pokud bude podvýbor nebo výbor pro obranu a bezpečnost a podvýbor pro vězeňství svolný, vám to nějakým způsobem schválit, naplánovat i nákup těch rušiček?
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Jedna věc je nákup rentgenů. Já jsem toto projednal s panem ministrem. Pan ministr spravedlnosti jednoznačně nás podporuje. Chce pan ministr, abych mu příští týden předložil návrh řešení této problematiky. Co se týká rušiček, tam je to trošičku složitější, protože do této problematiky vstupuje telekomunikační úřad, který nám nechce povolit rušit signály ve vězeních. Já dnes jsem určil, nebo dnes, již dřív jsem určil tříčlennou komisi, která intenzivně vyjednává s telekomunikačním úřadem a já se domnívám, že najdeme společné řešení a jednou pro vždy tento problém vyřešíme.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane poslanče, poslední otázka i pro vás, podpoříte nápad nákupu rušiček?
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Ano, ale také chci říct, že toto je ..., telekomunikační zákon to zakazuje. Myslím si, že by se našlo řešení, tak, jako to je u nás na výboru, i u nás na výboru máme rušení, ale protože spadáme do zvláštního režimu utajení, takže tam ze zákona na to máme právo. Já bych, jestli jenom mohu, pan ředitel, generální ředitel nám na našem podvýboru řekl, že se pokusí snížit počet průniku mobilů do věznic nejméně o osmdesát kusů. Pokud to nedokáži, nemám prý na funkci co dělat. Chci se zeptat, /souzvuk hlasů/, ale chci se zeptat, těch osmdesát kusů, ...
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Bohužel, teď už, teď už na to skutečně nezbývá čas, teď už na to nezbývá čas.
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
..., to znamená, že on by správně měl vědět, kolik teda těch kusů v těch věznicích je.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
Rozumím, rozumím, pánové, opravdu čas naší debaty je v tuto chvíli u konce. Já vám děkuji za účast. V Brně byl generální ředitel vězeňské služby Luděk Kula. Díky. Na slyšenou.
Luděk KULA, generální ředitel vězeňské služby
--------------------
Na slyšenou.
Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka
--------------------
A v Plzni poslanec ODS Jiří Bílý. Díky. Na slyšenou.
Jiří BÍLÝ, poslanec ODS, člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost a podvýboru pro vězeňství
--------------------
Děkuji. Na slyšenou.
Zdroj: Hospodářské noviny Datum: 14.11.2005Strana: 6Sloupec: Ze zahraničí
[
obsah
]
»Nejúspěšnější« gangy v unii pocházejí z Ruska
Adam Junek
KRIMINALITA
BRUSEL/HAAG, 14. 11. 2005
Kam směřuje evropský zločin? Organizované skupiny se začínají stále více orientovat na porušování zákona, které přináší vysoký zisk, ale nízké riziko. Především tedy na obchod se ženami, drobné krádeže, pašování cigaret či alkoholu nebo prodej co nejširší škály drog. Vyplývá to alespoň z nové analýzy Europolu, evropského policejního úřadu.
Podle ní jsou nejúspěšnějšími kriminálními gangy v Evropské unii skupiny pocházející z Ruska, Albánie a Číny. Ve falšování bankovek vedou Balkánci a obchodu s dětmi vévodí Bulhaři.
»Největší dopad na evropské hospodářství má však patrně porušování duševního vlastnictví,« uvádí se ve zprávě. Poškozuje totiž nejvíce daňové příjmy a také způsobuje významné ztráty pracovních míst. Podle Europolu až 200 tisíc lidí přijde ročně o zaměstnání kvůli organizovanému zločinu. Podle nejnovějších údajů z Evropské komise tak členské státy přicházejí na clech a daních u každého propašovaného kontejneru falšovaných cigaret o jeden milión tři sta tisíc eur.
Dříve se falšovalo především luxusní zboží. To dnes tvoří slabá čtyři procenta ze zabavených padělků na hranicích unie. Lukrativní jsou především CD a DVD nosiče, ale napodobují se také golfové hole nebo pilulky Viagra.
Padělané výrobky se staly tak na příští období prioritou Europolu a také Evropské komise. Té jde mimo jiné o její vlastní příjmy, z cel a z daně z přidané hodnoty, které pašeráci a padělatelé do státní kasy neodvádějí, se totiž odvozují její peníze v rozpočtu.
Například nedávno komise oznámila výsledky akce FAKE, díky níž se podařilo na hranicích během deseti dní zadržet na dva milióny padělaných výrobků. Vedly padělky značkového oblečení z Číny.
Problémem jsou také padělané bankovky, doplňuje list European Voice. Na 860 tisíc falešných bankovek různých měn bylo odhaleno v loňském roce v Evropské unii, Nejvíce v Itálii, Francii a Německu. A jejich hodnota? Přes 45 miliónů eur.
Lukrativní je pro zločince výroba a prodej drog. »Trendem je, že se už gangy nespecializují na jeden typ drogy, ale využívají svých sítí k tomu, aby distribuovaly co nejvíc typů omamných látek,« píše se ve zprávě. Evropané spotřebují ročně například 135 tun heroinu. Jen ve Velké Británii jako ve státě, kde je nejvíce lidí závislých na heroinu, je 260 tisíc narkomanů používajících tuto drogu .
Stále větším byznysem pro organizované gangy se stává »obchod s bílým masem«. Případné tresty jsou totiž mnohem nižší než u jiných závažných trestných činů, takže riziko je nižší než zisk.
Evropa se podle Europolu podílí velmi významně jak na obchodu se ženami, který podle odhadů OSN představuje ročně 8,5 miliardy eur, tak i na obchodu s dětmi, který se odhaduje na miliardu eur. Například Litevky jsou tak prodávány za 2200 až 6000 eur.
»U dětské pornografie je velkým problémem internet, protože zločinci na něm zůstávají v anonymitě,« uzavírá analýza Europolu.
Zdroj: Lidové noviny Datum: 12.11.2005Strana: 15Sloupec: Kulturní revue
[
obsah
]
Chtěl bych zpívat jako Barbra Streisand
PETR VIZINA
JUKEBOX KARLA LAMPY
Divadlo Ježek a Čížek je sice amatérské, přesto svým způsobem jedinečné - hrají v něm totiž pražští bezdomovci. Jedním z nich je Karel Lampa (32).
Vdivadle zapomíná na starosti i na to, že se jeho zdraví pomalu zhoršuje. "Na ulici jsem strávil pět let. Něco mi to dalo, něco vzalo," říká. Dnes žije v Domě světla, který poskytuje přístřeší HIV pozitivním lidem.
"Kdysi jsem udělal takovou blbost a nakazil jsem se AIDS," říká Lampa, který přišel do Prahy z malé vesnice u Brna. "Myslel jsem si tehdy, že využiju svoje divadelní i umělecké geny, které ve mně díky tátovi jsou, a postavím se na vlastní nohy. "
V souboru Ježek a Čížek hraje s lidmi z ulice, kteří bydlí po squatech nebo ve vagonech. "Málokdo si to zavinil sám, většinou jsou to lidi po padesátce, kteří do toho spadli nepřízní osudu," vysvětluje Lampa. V představení Minetti a Lear, které je kombinací Thomase Bernharda a Shakespeara, hraje koketní dámu. Na takové role je prý zvyklý, protože kdysi vystupoval v travesty show.
Divadlo má pro něj ještě jeden blahodárný účinek: "Tím, že lidi chodí na naše představení nebo se o nás dočtou na internetu, chovají se potom k bezdomovcům líp."
Program divadla najdete na www.divadlo.cz/jezekacizek.
Eurythmics
Skladba: Sweet Dreams Album: The Ultimate Collection Vydavatel: SonyBMG
Dobrá muzika, jedna z mých oblíbených. Trefil jste se, to je moje krevní skupina, líbí se mi ten hlas. Když jsem v travesty show občas zpíval naživo, vždycky to byly ženské role, takže těch mých oblíbenkyň je víc.
Samozřejmě z českých je to Lucinka Bílá, Leonka Machálková, Hanka Zagorová, Helenka, Bára... S tou se občas potkávám a tykáme si. Z těch zahraničních bych chtěl zpívat jako Celine Dion, Sarah Brightman nebo Barbra Streisand, která je pro mě snad nejlepší zpěvačka. Nejen tím, jak zpívá, ale celkovým podáním.
Občas žárlím a říkám si, proč já na tom nejsem tak dobře, proč mě musela postihnout mutace hlasu? Do té doby jsem perfektně vyzpíval vysoké tóny, dneska jakž takž.
Díky tátovi mám rád operety, muzikály, klasiku i Dylana. Co nemusím, jsou dechovky a heavymetal, tomu moc nerozumím.
Táta byl padesát let šéf operetního ansámblu v Brně, pracoval ještě s Oldřichem Novým, zpíval, režíroval a překládal. Učil na konzervatoři, díky němu máme takové hvězdy, jako byla třeba operetní subreta Pavlínka Břínková a další a další... třeba Dáša Veškrnová.
Dal mi hodně, i když jsme občas měli rozdílné názory ve výchově, což bylo dané jeho věkem a jeho životem, otec byl ročník 1905 a zemřel v osmdesátém devátém. Všichni si mysleli, že je to můj děda.
Fascinoval všechny už jen tím, že jak dělal operety, dokázal v osmdesáti letech velice čistě vyzpívat Su-Čonga ze Země úsměvů, což je strašně těžká role, se kterou má občas problém i Štefan Margita.
Díky tátovi se alespoň nechovám jako hulvát a mám kontakty mezi slavnými a můžu je využít - jinak by se lidi, kteří byli se mnou,nedostali na vyprodané muzikály. Stačilo říct kontaktuj Báru, kontaktuj Lucku, popros je, domluv to, ty se s nimi znáš.
Otec mě naučil hodně, co se týká divadla, díky němu jsem udělal přijímačky na konzervatoř, ale nedostal jsem se, protože se do ročníku hlásilo třikrát víc lidí. Později jsem chtěl jít na JAMU, ale chyběla mi maturita, nevěděl jsem, co dělat. Tak jsem si řekl: Proč nevyužít, co jsem se naučil v divadle? Jen bohužel na nic nehraju, na to nemám talent.
Je mi 32, spousta lidí mi říká, že vypadám docela dobře, ale občas si připadám starší. Zpěvačky beru jako inspiraci, učím se je nazpaměť a snažím se do nich vcítit. Oblíbená hudba mě inspiruje, když šiju divadelní kostýmy. Neříkám, že jsem dokonalý krejčí, ale na vystoupení jsem si ušil nádherné věci.
Kostýmy občas šiju i pro naše divadlo, například ty červené šaty, které jste viděl na premiéře. Jsou ze secondhandu, jen jsem je upravil podle svého gusta.
Aneta Langerová
Skladba: Delfín Album: Spousta andělů Vydavatel: SonyBMG
Muzika, kterou si občas pouštím, když chci přemýšlet a být sám. Za druhé, je to zazpívané česky, což mám strašně rád. Uvědomím si, že jsou zpěváci lepší než já. Je to finalistka Superstar a já ty lidi obdivuju, tahle muzika mi ubírá stres a pocit frustrace, dává mi pocit, že se dá začít znovu.
Mám svoje sny, ale pochybuju, že se někdy splní. Mám touhu jet do New Yorku a vidět muzikály, které jsou u nás jen na zkoušku...
DJ Wich
Skladba: Du dolů Album: Time As Noa Vydavatel: Terrorist?
To znám, ale musím říct, že hiphopu zas tak moc nerozumím. Mám radši melodičtější věci, ale melodie se dají najít i v technu nebo tady v tom hiphopu.
Tohle je vlastně taková zpověď člověka, který něčím prošel. Když se ptáte, jestli jsem přemýšlel o tom natočit písničky o věcech, kterými jsem prošel já, tak musím říct, že určitě. Prošel jsem si prostitucí, drogami, nemocí, rozchody.
Ale každá věc mě posílila, drogy i prostituci jsem si nakonec sám zakázal. Jednak už na to nemám věk, protože lidi na ulici se rychle obehrají a poničí. A dnes platí, že čím mladší, tím lepší. O toho, kdo byl před dvěma roky žádoucí, dnes nikdo ani nezakopne, už ho všichni znají... Taky na to částečně mají vliv drogy, člověka dost spotřebujou. Vnímám ty, kdo jsou noví, mám kontakty na kamarády, kteří mě ze začátku učili žít na ulici, protože jsem to ze začátku neuměl. Byl jsem takové dřevo, které musíte potopit do vody a nechat plavat.
Zdroj: Lidové noviny Datum: 12.11.2005Strana: 1Sloupec: Orientace - příloha
[
obsah
]
Kolik je vám let, pane soudce
VÁCLAV DRCHAL
Soudci se u nás vybírají od roku 1848 stejným způsobem a jen stěží se to změní
Mohou mladí soudci rozhodovat stejně dobře jako jejich starší kolegové, či nikoli? Tato otázka vyvolává vášnivé spory. Dá se však velice těžko rozřešit, aniž by člověk uvážil, čím mladí adepti na soudce musejí projít a jaké systémy výběru soudců fungují na kontinentě a v anglosaském světě.
Soudit začal v pětadvaceti. "Na starost jsem dostal opatrovnické věci. Lidsky mě to přerostlo. Nevěděl jsem si s tím vůbec rady. Měl jsem padesátiletým lidem říkat, jak špatně žijí. Bral jsem si to tak, až mě ve Spálené porazila tramvaj. Pořád jsem o tom přemýšlel. Bylo to zničující." Tak vzpomíná na svoje začátky u soudu šéf obvodního soudu Prahy 10 a jeden z nejrespektovanějších českých soudců Jan Vyklický. Dodnes si myslí, že případy, v nichž jde třeba o to, kdo z rodičů bude vychovávat děti po rozvodu, by neměli rozhodovat příliš mladí soudci, tedy lidé, kteří zatím nemají vlastní rodinu a jimž chybějí životní zkušenosti.
Diskusi o mladých soudcích rozvířil letos v březnu prezident Václav Klaus, když odmítl jmenovat do taláru dvaatřicet čekatelů jen kvůli tomu, že jim ještě nebylo třicet let. Podle Klause takovým soudcům chybí zkušenosti, a neměli by proto rozhodovat o cizích osudech. Svým krokem vzbudil Klaus v justici bouři nevole, a odmítnutí justiční čekatelé se kvůli tomu dokonce obrátili na Ústavní soud. Seriózní studie o zralosti či nezralosti mladých soudců ovšem neexistuje, takže proti sobě stojí jen dva protichůdné názory.
Václav Klaus a třeba také předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se domnívají, že by se čeští soudci měli podobat svým kolegům z anglosaských zemí, kde velkou část soudců tvoří bývalí zkušení a elitní advokáti. Jejich oponenti takovou představu ovšem považují za nerealistickou. Ti nejlepší advokáti se totiž podle nich v Česku na soudy vůbec nehrnou. Vydělali by zde jen zlomek toho, co v advokátní praxi, a kromě toho má funkce soudce u nás tradičně daleko menší společenskou prestiž než ve Spojených státech nebo v Británii. Ostrý spor se vede například o to, jestli mají mladí soudci na to, aby rozhodovali právě citlivou opatrovnickou agendu - tedy v soudcovském žargonu "péčka". A samozřejmě také o to, jestli si tváří v tvář protřelým advokátům získají a udrží v soudní síni autoritu. Sami mladí soudci na obě otázky odpovídají ano - podle vlastního názoru prošli předtím, než si oblékli talár, tak přísným výběrem a prověřováním, že mohou nyní soudit stejně dobře jako kdokoliv jiný.
Největší strašák - psychotesty
Soudce ve fialově lemovaném taláru vstává a čte rozsudek. Chvíli na to se tři muži, kteří právě dostali několikaleté tresty za loupež, začnou radit se svými obhájci -a pak verdikt přijímají. Nic zvláštního. Takových případů řeší česká justice ročně stovky. V této soudní síni ovšem jedna věc už na první pohled zarazí - soudce je velmi mladý. "Příliš nervózní jsem nebyl, ale raději jsem se dopředu připravil na všechny možné varianty. Obával jsem se, abych neudělal formální chybu a někoho nezkrátil na jeho procesních právech. Dokonce jsem si kvůli tomu napsal taháček, takový stručný přehled toho, jak v jednání obecně postupovat," popisuje jednu ze svých prvních zkušeností ze soudní síně Tomáš Durdík. Prezident Václav Klaus ho jmenoval soudcem teprve loni v květnu, kdy mu nebylo ještě ani osmadvacet let.
Podle Durdíka ovšem jeho věk žádnou roli nehrál a podobně jako on by se cítil každý nově jmenovaný, byť i daleko starší soudce. "Případ skončil během dvou stání. Ti lidé sice nejdříve svoji vinu vehementně odmítali, ale trest nakonec přijali. Pokud se nikdo neodvolá, je to vždy jistá satisfakce a známka toho, že jsem rozhodl dobře," dodává Durdík.
S prosazením autority prý nikdy problém neměl. "Někteří advokáti to sice občas zkoušejí, ale neměl jsem dojem, že by to někdy bylo kvůli mému věku," usmívá se mladý soudce, jehož jméno je už dnes spojeno i s jedním mediálně velice známým případem. Právě on má totiž rozhodnout o osudu bývalého šéfa republikánů Miroslava Sládka, kterému hrozí u obvodního soudu Prahy 9 za předlužování strany až pět let vězení.
"Justičky" rozhodnou
Jak se člověk v Česku vlastně stane soudcem? Nejdřív musí vystudovat jednu ze čtyř tuzemských právnických fakult. Pak musí projít psychotesty a dalšími zkouškami. Pokud uspěje, stráví u soudu tři roky jako čekatel. Pak složí justiční zkoušky, a když ho ministerstvo spravedlnosti navrhne, čeká, až ho prezident jmenuje.
Zní to jednoduše, ale tak prosté to ve skutečnosti není. Obrovským strašákem a zároveň tím nejhustším sítem je hned první krok po škole - psychotesty. Podle psychologa Jiřího Dana, který prověřuje moravské adepty soudcovského povolání, prošel testy obvykle každý čtvrtý, a v některých letech dokonce jen každý desátý zájemce. Proč tak přísné psychotesty? Z Danových článků v odborných časopisech plyne, že jde hlavně o výkon. Bez psychotestů by totiž podle jeho názoru mohli mezi přijatými soudci existovat obrovské disproporce. Výkonnost toho nejhoršího by podle jeho odhadu mohla být až desetkrát menší než toho nejlepšího.
Psychotesty zjišťují především zralost každého adepta a také, zda je schopen samostatně se rozhodovat. Nejvíce naopak diskvalifikují vlastnosti jako agresivita, hamižnost, nediskrétnost, předstíraná vstřícnost k lidem nebo "setrvávání na adolescentní pozici rebela". Ti, kdo testy prošli, je hodnotí jako velmi stresující a část soudců je dnes ostře kritizuje. Podle jejich názoru se na ně kladl příliš velký důraz a navíc byly nastaveny tak, že je daleko lépe zvládaly ženy než muži. "Šlo asi o tisíc otázek, které spolu byly zvláštním způsobem provázané," vzpomíná novopečený benešovský soudce Petr Šimek, kterého prezident jmenoval 1. listopadu letošního roku.
"Odpovídat se dalo jen ano a ne. Jen asi u pěti z otázek přicházela v úvahu odpověď nevím. Myslím, že testy nešlo nijak ošálit, muselo se na ně totiž odpovídat opravdu rychle," říká Durdík.
Některé otázky připadaly budoucím čekatelům skoro ponižující. "To rozpětí bylo opravdu velké. Od otázek typu ,Máte rádi své rodiče?' až třeba po otázku ,Máte pocit viny, když berete drogy?' Je to už tři roky, ale zrovna tuhle mám pořád před očima. Když řeknu ano, znamená to, že beru drogy. Když ne, znamená to, že je mi to jedno," krčí rameny devětadvacetiletá čekatelka Markéta Ivičičová (když vše dobře půjde, prezident by ji mohl jmenovat soudkyní příští rok).
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Po psychotestech musí uchazeč přesvědčit komisi, že právě on je pro práci v justici ten pravý. Pak je přidělen k nějakému soudu a během tří let tady absolvuje takzvané kolečko. To znamená, že si vyzkouší práci pod vedením trestního, civilního, obchodního i správního soudce. Z toho, co se naučil, je během této doby každý třikrát přezkoušen. Čekatelé vždy pracují pod vedením staršího soudce - školitele. Ten na ně dohlíží a nakonec na ně napíše posudek.
Podle Ivičičové dělá každý "práci, která je zrovna u soudu zapotřebí". Čekatelé tak třeba připravují svým starším kolegům rozsudky, kteří je - když je vše v pořádku - použijí. Důležitá samostatná rozhodnutí čekatelé nesmějí dělat, mohou ovšem sami vést některé výslechy, rozhodovat o penězích pro advokáty nebo odstraňovat nejasnosti v některých podáních, která leží na soudě.
Po absolvování tří let čekatelství přijdou na řadu justiční zkoušky. "Je to čtyřdenní maraton. V prvních třech dnech musí každý napsat jeden trestní, občanskoprávní a správní rozsudek. Čtvrtý den následuje ústní zkouška. Se státnicemi to nelze srovnat. Jde tu totiž o praxi, ne o teorii," vysvětluje Durdík.
Právě "justičky" rozhodnou o tom, jestli se čekatel stane soudcem, nebo ne. Záleží i na tom, jak dobře je udělal. Pokud uspěje může si do jisté míry vybrat, na který soud po jmenování prezidentem zamíří.
Ti, kteří sítem psychotestů prošli a stali se čekateli, mají na první pohled některé společné vlastnosti a při rozhovoru působí jako velmi podobné osobnosti. Jsou sebevědomí, ale zároveň klidní a velmi dobře se kontrolují. Nepochybují, že mohou být dobrými soudci, a nebojí se rozhodnutí. To, že by mohli poškodit nevinného, je příliš neděsí - budou se přece řídit heslem "Pokud nejsou důkazy, nikoho neodsoudím". A systém má navíc řadu opravných prostředků. Starost jim dělá spíš opačná varianta. Tedy to, že by museli kvůli nedostatku důkazů nechat běžet někoho, kdo se zjevně provinil. "To je věc, která by mi skutečně vadila," prohlašuje Ivičičová.
Také motivace, proč se stali nebo chtějí stát soudci, jsou velmi podobné. "Možná to zní naivně, ale připadá mi to fér," říká po chvíli přemýšlení Ivičičová. Práci advokáta by dělat nechtěla. "Advokát příliš respektuje přání svého klienta. Nechtěla bych obhajovat někoho, o kom stoprocentně vím, že třeba zneužil dítě. Nechtěla bych kvůli tomu lhát a takovému člověku pomáhat," dodává čekatelka.
Peníze prý při jejich volbě roli nehrají. "Do justice se zbohatnout nechodí," odmítá podobnou myšlenku Durdík. Čekatel bere v současné době asi 16 tisíc hrubého. Mladý koncipient v advokátní kanceláři je na tom většinou o dost lépe. Když pracuje v renomované zahraniční kanceláři, může dostávat i třikrát tolik. Po jmenování má soudce plat asi 44 tisíc hrubého. Jeho spolužák, který mezitím povýšil z koncipienta na advokáta, má příjem vyšší.
Nejde o peníze, ale o prestiž
Nikdo z odpůrců jmenování mladých soudců nepovažuje věk třiceti let právě za tu hranici, která by oddělovala dobré, vyzrálé a špatné, nezkušené soudce. Například předseda Ústavního soudu Rychetský označuje zavedení limitu jen za krok, který by mohl odstartovat příliv zkušených, elitních právníků do justice.
"Moje představa je, aby se soudy otevřely advokátům, státním zástupcům nebo právníkům z velkých firem," tvrdí Rychetský. Ideálem je pro něj anglosaský svět, kde nejlepší a nejúspěšnější advokáti opustí na vrcholu sil svoji kancelář a stanou se okresními soudci. Výhody takového systému uznává velká část českých soudců. Ovšem jedním dechem dodávají, že příchod kvalitních advokátů do justice je zcela nereálný, ať už nějaká hranice existuje, nebo ne. Zvyky z anglosaského světa navíc prý tak silně odporují kontinentální tradici, že je nelze bez totálního překopání justičního systému implantovat do Česka.
"Nežijeme přece v Anglii nebo USA, ale ve staré dobré střední Evropě," zlehčuje téma šéf soudcovské unie Jaromír Jirsa. "Jde o úplně jinak nastavený hodnotový systém v právní kariéře. Pozice soudce není u nás chápána jako naprostý vrchol." O peníze podle něj v prvé řadě nejde. Elitní advokáti berou sice podstatně víc než soudci, ale tak je to i v Americe. Daleko větší roli hraje prý nedostatek prestiže soudce v české společnosti.
"Svou roli určitě sehrálo čtyřicet let komunismu, ale kořeny leží daleko hlouběji. Kontinentální Evropa a Anglie s Amerikou jsou dva různé světy. Anglosaská společnost byla postavena na soudcích. Soudci byli ti, kteří od 17. století tvořili pravidla," vysvětluje Vyklický, proč se anglosaští soudci těší daleko větší úctě než jejich čeští a evropští kolegové.
Jeho slova potvrzuje i německý soudce Paul Springer. "O anglosaském modelu v Německu nikdo vážně neuvažuje. Nefungovalo by to. Soudy si vychovávají kariérní soudce podobně jako u vás, s tím rozdílem, že žádný věkový limit neexistuje. Dobří advokáti nemají o práci soudce zájem," tvrdí Springer. Podle něj v tom peníze hrají rozhodující roli.
Velice podobně na tom jsou i ostatní kontinentální evropské země. Některé z nich věkovou hranici zavedly, jiné ne. Věk soudců je omezený například v Rakousku nebo na Slovensku, tam se ale v současné době uvažuje o opětovném zrušení limitu.
Neobyčejnou vážnost anglosaských soudců ve společnosti potvrzují i výsledky jejich práce. "U nás je asi čtyřicet procent prvoinstančních rozhodnutí napadeno odvoláním, v Americe to jsou jenom dvě procenta. Ovšem je také pravda, že jde o rozsudky právě těch starých soudců, kteří mají vyslouženou a ověřenou prestiž ve své komunitě," dodává Vyklický. Američtí soudci jsou také daleko produktivnější než jejich čeští kolegové. "Soudci se u nás nadřou jako zvířata a rozhodnou pět set případů za rok. Americký soudce jich rozhodne pět tisíc," netají se obdivem Vyklický. K takovému výkonu jim ovšem nepomáhají jen jejich schopnosti a přirozená autorita, ale třeba také fungující tým asistentů.
Není pravda, že by v Česku advokáti kolem padesátky o práci v justici vůbec nestáli. Podle předsedy obvodního soudu Prahy 1 Libora Vávry jde ovšem o druhou ligu. "Jsou to většinou hladoví, neúspěšní advokáti, kteří ztratili motivaci," krčí rameny Vávra.
Známý pražský advokát Josef Lžičař takové hodnocení odmítá s tím, že soudci neradi do svého středu pouštějí někoho z venku: "Mám pár bývalých kolegů, z kterých jsou výborní soudci. Chtěli prostě klidnější život. Nedovedete si představit, jak působí na psychiku, když sedíte v kanceláři a čekáte, jestli klient zavolá."
Ať už je to jakkoliv, faktem zůstává, že nikdo z absolutní špičky české advokacie zatím k okresnímu soudu nezamířil. A to znamená jen jedno - že justici musejí vzít do svých rukou mladí lidé: podle údajů ministerstva spravedlnosti dosud 247 soudců (skoro 12 procent z celkového počtu) nedosáhlo věku třiceti let.
Který věk je ten pravý
Osmadvacetiletý právník zuřivě píše a potí se nervozitou. Skládá státní zkoušku, která rozhodne o jeho kariéře. Léta studoval práva a dalších několik roků se připravoval na dráhu soudce. Když dnes neuspěje, přijde všechno vniveč. Možná se tato scéna odehrála včera a možná před sto padesáti lety v rakouské monarchii. Kdo to pozná, vždyť soudci se u nás vybírají úplně stejným způsobem už od roku 1848.
"Každý budoucí soudce musel tehdy projít povinnou právní praxí u soudu jako koncipient a složit předepsané státní zkoušky. Pokud přišel z praxe nějaký starší právník, ani jeho tyto povinnosti neminuly," říká ředitel Ústavu právních dějin pražské Filozofické fakulty a bývalý rektor Karlovy univerzity Karel Malý. Žádný věkový limit tehdy neexistoval, ale když měl mladý člověk splnit všechny předepsané povinnosti a absolvovat vojenskou službu, nemohl se stát soudcem dříve než v sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech. Podobný systém převzala i první republika a prakticky beze změn vydržel až dodnes. Institut volených soudců jako v anglosaském světě u nás v minulosti nikdy neexistoval.
Zákon, který stanovil minimální soudcovský věk na 30 let, podepsal Václav Klaus v roce 2003, přičemž se již opakovaně vyjádřil, že by mu vyhovovala ještě vyšší, pětatřicetiletá hranice. Se zákonem schválil prezident i výjimku, která už přijatým čekatelům slíbila, že mohou být jmenováni již od pětadvaceti. Generální pardon pro pětadvacetileté ovšem Klaus letos nedodržel. Někteří z čekatelů kvůli tomu z justice rovnou odešli. "Pracuji nyní v advokacii. Má práce mě opravdu baví a uspokojuje," tvrdí sedmadvacetiletý Tomáš Běhounek. O návratu do justice zatím neuvažuje. Složil sice justiční zkoušky, ale tři roky čekání bez jistoty, že bude ve třiceti jmenován soudcem, mu přijdou příliš dlouhé.
Problémy lidí, kteří složili justiční zkoušky, ale nemají ještě ten pravý věk, by mohlo vyřešit zřízení funkce asistentů soudce. Na tomto plánu se už dohodlo ministerstvo spravedlnosti s šéfy krajských soudů. Asistenty by se stávali hlavně čerství absolventi právnických fakult. Dělali by zodpovědnější práci než dnešní čekatelé a brali by za to zhruba dvě třetiny soudcovského platu. Jejich působení u soudu by také nebylo, na rozdíl od čekatelů, omezeno maximálně na tři roky. Vláda bude o jejich zavedení jednat asi ještě letos. Projedná-li ovšem návrh ministerstva spravedlnosti do voleb také parlament - toť otázka.
Prakticky nikdo nepochybuje, že mladí soudci mohou mít proti zkušenějším kolegům i výhody. Často dobře znají obchodní právo, které se od roku 1989 nejvíce změnilo, hovoří cizími jazyky a orientují se vmoderních technologiích. Část starších soudců, kteří vystudovali před listopadem, má navíc podle jejich mladších kolegů tendenci "kličkovat mezi zákony" a rozhodovat zbytečně formálně. Naopak asi nejtradičnější námitka proti mladým soudcům zní: Jsou nezkušení, a nelze jim proto svěřit případy, jako je rozvod nebo opatrovnictví dětí po rozvodu.
Podle advokáta Lžičaře se někteří soudci nemohou kvůli nedostatku zkušeností v žádném případě vcítit do toho, co se v soudní síni odehrává. "Možná to není ten nejdůležitější postřeh. Ale setkal jsem se třeba s tím, že soudce není absolutně schopen psychologicky pochopit celkem obvyklé chování muže po padesátce, který chytil druhou mízu a rozhodl se změnit životní partnerku," vzpomíná Lžičař. Ti, o kterých se mluví, to však vidí trochu jinak. "Přesně o tom jsem se hádala s babičkou a řekla jsem jí, že nepotřebuji mít za sebou pět rozvodů, abych zvládla rozvod jako soudce," směje se Ivičičová.
"Osobně věřím, že bych to zvládl. Celkem ale chápu, že rodinné právo je pro mladého soudce to nejtěžší. Vůbec by mi nevadilo, kdyby tuto agendu soudili ti zkušenější," říká Šimek. Podobné pochybnosti existují i za hranicemi a například ve Francii řeší opatrovnické věci až soudci těsně před důchodem. Některé české soudy se snaží povolávat k těm nejcitlivějším kauzám starší soudce, ale ne vždy uspějí. Pokud totiž z opatrovnického místa soudce odejde a není náhrada, dojde většinou na nováčka. A představa, že by začínající soudci mohli v rámci své agendy trénovat na jednodušších případech, neplatí vůbec. Soudci si totiž případy nevybírají podle toho, co umí nebo co je zajímá. Nerozhoduje ani jejich nadřízený, ale náhoda. V praxi jim tak případ přidělí počítač nebo na ně spadne na základě "písmenkové metody". V tom případě rozhoduje to, jakým písmenem začíná jméno člověka, který stojí před soudem.
Nejlepší právníci na vrcholu kariéry do české justice v dohledné době sotva zamíří. Mladé soudce proto budou tak jako už 150 let vychovávat soudci starší. Jestli to může vést ke zvýšení jejich prestiže ve společnosti, je otázka. Podle Vyklického totiž dobrý a respektovaný soudce nemusí tahat paragrafy z rukávu. Nesmí mu ovšem chybět zkušenosti a má umět komunikovat s lidmi: "Budu parafrázovat staré anglické přísloví. Soudce má poctivě naslouchat, chovat se uctivě, a když zná i něco o právu, tak to také není na škodu."
***
"Soudce bez zkušeností není schopen psychologicky pochopit celkem obvyklé chování muže po padesátce, který chytil druhou mízu a rozhodl se změnit životní partnerku"
Josef Lžičař advokát
"Co se týče nižší prestiže, tak svou roli sehrál komunismus, ale kořeny leží hlouběji.
Anglie s Amerikou byly na rozdíl od kontinentální Evropy postaveny na soudcích. Ti tvořili pravidla."
Jan Vyklický soudce
"Adepti na soudce, kteří prošli nezbytnými psychotesty, je hodnotí jako velmi stresující. Podle jejich názoru se na ně kladl příliš velký důraz a navíc byly nastaveny tak, že je daleko lépe zvládaly ženy než muži."
Obrázek
Kresba Pavel Reisenauer - Respekt
Zdroj: Lidové noviny Datum: 12.11.2005Strana: 3Sloupec: Orientace/studovna
[
obsah
]
Kulturní války jako souboj pravd a vtipů
Dominik Lukeš
Nový zákon jsem jako Žid sice celý nečetl, ale z toho, co jsem slyšel, jsem usoudil, že kdybychom z Bible vystříhali veškeré pasáže, v nichž Ježíš mluví o chudých a o pomáhání těm nejmenším mezi námi, získali bychom tím ideální schránku, ve které by se daly pašovat drogy pro Rushe Limbaugha.
Tak zní jeden z vtipů v právě vyšlé knihy Pravda (s vtipy) komika, satirika a politického komentátora Ala Frankena. Je docela možné, že český čtenář se nepoprská horkým nápojem. Je možné, že český čtenář nemá smysl pro humor, ale je mnohem pravděpodobnější, že český čtenář zcela oprávněně neví, kdo jsou Rush Limbaugh (raš limbó), ultrakonzervativní komentátor, který se nedávno po dlouhém mlčení přiznal k závislosti na drogách, a Al Franken, ultraliberální komik, který uvažuje o volební kampani do Senátu, a co proti sobě mají.
Je také velice pravděpodobné, že si nezasvěcený čtenář neuvědomí, že těchto několik slov není jen vtip, ale také výstřel. Výstřel v takzvaných "kulturních válkách", které se v USA po desetiletích okrajových šarvátek naplno rozpoutaly přibližně před deseti lety. Jde o fenomén, ve kterém nejde pouze o politický vtip. Důležité je intelektuální a společenské pozadí politického rozhodování dnešní supervelmoci, které má jen těžko vyčíslitelný vliv na náš každodenní život. V Americe totiž probíhá intelektuální občanská válka mezi dvěma tábory: modrými a červenými státy, demokraty a republikány, levicí a pravicí, liberály a konzervativci, sekulárními humanisty a biblickými křesťany, homofily a homofoby. Je to lítý boj, o němž toho k vlastní škodě víme jen málo.
Limbaugh je tlustý pitomec
Pro některé tato válka začala hnutím za lidská práva začátkem 50. let, pro jiné ji rozpoutal New Deal prezidenta Roosevelta v polovině 30. let. Semínka její současné podoby ale zasela až porážka ultrakonzervativního prezidentského kandidáta Barryho Goldwatera v roce 1964, kdy si pravice uvědomila, že se musí znovu ucházet o podporu celé Ameriky, a kdy se levice, jak ukázal americký levicový historik Alan Brinkley, mylně začala domnívat, že její pohled na svět, takzvaný "liberální konsensus", je jediná možná intelektuálně hodnotná ideologie.
V prvních třiceti letech se tedy spíše jednalo o partyzánskou válku několika málo jedinců proti nepříteli, který když si těchto útoků vůbec všiml, je rozhodně nebral vážně. Tento popis se může zdát podivný, když si uvědomíme, že ze sedmi prezidentských funkčních období, které do těchto let spadají, jich bylo pět pod vládou republikánských prezidentů.
Jenže během stejného období demokraté povětšinou měli pod kontrolou Kongres a zcela vládli univerzitám a médiím (což s oblibou tvrdí konzervativci). Tato nadvláda byla do značné míry ideová a soustředila se hlavně na lidská práva, sekularismus a pokračování Rooseveltova New Deal spíše než na propagaci socialismu, jak ho známe z evropské politiky - například v podání britské labouristické strany 70. a 80. let.
Skutečná politická i informační moc liberálů byla sice iluzorní, ale jejich moc symbolická byla téměř absolutní. To vedlo k tomu, že konzervativně smýšlející intelektuálové nenacházeli místa na univerzitách a konzervativně (a často křesťansky) smýšlející občané nenacházeli svůj obraz v masových médiích. Být konzervativcem znamenalo intelektuální neserióznost a přináležitost k tupému davu často (ne vždy zcela neoprávněně) spojovaného s pověrčivostí, rasismem, homofobií a mnoha dalšími společensky nepřípustnými jevy.
Konzervativní myšlení se tedy na dlouhá léta uchýlilo do soukromých nadací (think tank) jako například The American Enterprise Institute, intelektuálních publikací typu The National Review, ale také na soukromé - často křesťansky zaměřené - univerzity. V druhé polovině 80. let, kdy se kulturní války začaly rozvíjet naplno (pravděpodobně poprvé byl tento termín použit v roce 1992), se do popředí dostal rozhlasový komentátor Rush Limbaugh, který dal i neintelektuálně zaměřeným konzervativním Američanům možnost vyslovit (jeho ústy) svůj názor na stav země. Od skromných začátků se jeho denní rozhlasový pořad vyšplhal na druhý nejpopulárnější v USA a dnes ho poslouchá každý týden kolem 22 milionů lidí. Rush si ve svém pořadu, který většinou lidé poslouchají na lokálních stanicích při jízdě autem, ale který se také vysílá vojákům v Iráku, nebere servítky. Události ve vězení Abú Ghraíb například přirovnal k obyčejnému studentskému žertíku a řekl také "Co je dobré pro Al Kajdu, je dnes v této zemi také dobré pro Demokratickou stranu."
Před několika lety se ale ukázalo, že Limbaugh, který ve svých monolozích často vzývá osobní zodpovědnost a sílu vůle, bere drogy: přiznal, že se stal závislým na nezákonně obdržených prášcích proti bolesti a musel projít rehabilitací. Ten Limbaugh, který po smrti zpěváka Jerryho Garcii (frontmana skupiny Greteful Dead) prohlásil: "Je to jenom další mrtvej feťák!" Podobné invektivy, kterými se Limbaugh proslavil už na začátku své kariéry, vedly Frankena v roce 1996 k jeho první politické knize nazvané: Rush Limbaugh je tlustý pitomec a další postřehy.
Salva v kulturních válkách
Do jisté (ač nepřesné) míry by se dalo říci, že touto knihou kulturní války vypukly naplno a na všech možných frontách. Frankenův bestseller znamenal nejen revoluci v názvech knih: jedna nedávno vydaná "konzervativní" se jmenuje 100 lidí, kteří mrší Ameriku (A Al Franken je č. 37), ale také důležitou salvu v kulturních válkách, ohlašující, že dosud zdánlivě převažující liberálové si uvědomují sílu a důležitost konzervativního hnutí. Za deset let od jeho vydání a obzvláště po Clintonově aféře a následném zvolení Bushe se souboj rozpoutal s neuvěřitelnou intenzitou.
Pozorovatele zvnějšku překvapí nejen krvelačnost kulturních válečníků, ale také rozmanitost válečných polí. Při čtení nebo poslouchání argumentů nelze totiž brát v potaz jen samotný obsah, ale také to, kdo je autorem konkrétních slov. Proslovy politiků na půdě Kongresu nebo na trávníku Bílého domu tvoří jen velmi malou část celé mozaiky americké politiky. Kromě již zmíněných intelektuálních časopisů tu proti sobě tradičně stojí na straně liberalismu deníky New York Times a Washington Post a na straně konzervatismu v paradoxní symetrii New York Post a Washington Times disponující nemalou podporou názorové sekce známého Wall Street Journal.
Mnohem význačnější je ale souboj na televizních vlnách, kde proti zbytku světa stojí silně konzervativní stanice Fox News založená v roce 1996 Rupertem Murdochem, jejímž čelním představitelem je komentátor Bill O'Reily. Stejně důležité jsou vlny rozhlasové, jimž kraluje Rush Limbaugh a jiní povětšinou konzervativní komentátoři. V roce 2003 do této arény vstoupil také Al Franken v nově založené rozhlasové stanici Air America Radio, jejíž programy je možné si zdarma stáhnout z internetu.
Franken má ale jen zlomek posluchačů v porovnání s Rushem Limbaughem, který dokonce podle mnohých kongresmanů přispěl k překvapivému vítězství republikánů vedených později zdiskreditovaným Newtem Gingrichem v parlamentních volbách v roce 1994. Rozhlasové i televizní pořady zaměřené na komentář jako například The O'Reilly Factor na Fox News nebo liberální parodie na zpravodajství The Daily Show na Comedy Central, jíž kraluje velice populární John Stewart, jsou podle průzkumů veřejného mínění hlavním zdrojem informací o politickém dění. Zdaleka nejzajímavějším a pro cizince věřícího předsudkům o americké nevzdělanosti také nejpřekvapivějším bojištěm o ducha a myšlenku Ameriky je New York Times Bestseller List, který sleduje nejprodávanější knihy v Americe. A mezi nimi se objevují knihy autorů, jako jsou Franken nebo Rush Limbaugh. Ano, knihy jsou velice důležitou součástí amerického veřejného života, protože je čtou ti, kteří se často nacházejí v centrech debat. Mnoho těchto knih se navíc zabývá médii.
Byl to právě Al Franken, který jako jeden z prvních liberálů zaútočil na konzervativce jejich stylem. S velkou dávkou rozhořčení a zanícení, k níž ovšem přidal svůj osobitý humor. Od té doby vyšly na obou stranách desítky, ne-li stovky podobných knih. Českému čtenáři jsou dosud v překladu k dispozici jen publikace, které se přes svou důležitost nacházejí v USA spíše na okraji. Na straně levice byly přeloženy knihy Noama Chomského a Michaela Moora a na straně pravice Pata Buchanana. Všichni tito autoři jsou však i svými příznivci považováni za zastánce extrémních názorů.
V Americe byla mnohem populárnější polemická kniha komentátorky Ann Coulter Pomluvy: Levicové lži o americké pravici, která začíná slovy "Politická ,diskuse' v této zemi je nesnesitelná... Všechno je to vina liberálů". A končí přirovnáním liberálů k "barbarsky krutým fanatikům, kteří nenávidí obyčejné američany a lžou jen tak pro zábavu". Její argumenty o převaze liberálních názorů v Amerických médiích podpořil bývalý reportér Bernard Goldberg knihou Předpojatost: Pohled zevnitř stanice CBS na to, jak média překrucují zprávy.
Obrovský úspěch těchto knih (i současná dominace Fox News na trhu televizního zpravodajství) ukazuje, že velké množství Američanů má opravdu pocit, že hlavní zpravodajské instituce nedostatečně reprezentují jejich pohled na svět. Jejich tvrzení o skutečné aktivní předpojatosti ale odhalil jako naprosto mylná Eric Alterman v knize Kde jsou ta liberální média? Pravda o předpojatosti a zpravodajství, který se na rozdíl od Ann Coulter a Goldberga zaměřil na rozbor novin a televizního zpravodajství a zjistil, že konzervativní perspektiva se v nich objevuje častěji než liberální. Důvodem podle něj (i jiných) je fakt, že přestože žurnalisté jsou sami často liberálnější než typický Američan, snaží se to pod vlivem obvinění z předpojatosti kompenzovat.
Odhalování nepřesností a matoucích výroků v pracích Ann Coulter jsou dnes věnovány celé webové stránky. Proti ní a dalším pravicovým komentátorům, jako jsou Bill O'Reilly nebo Sean Hannity z Fox News, obrátil Franken svou druhou knihu Lži a prolhaní lháři, kteří je propagují: Vyvážený pohled na americkou pravici, v níž satiricky porovnal jejich tvrzení se skutečností, jak ji vidí on a tým deseti postgraduálních studentů na Harvardu, kde přednášel. Ve sžíravé satiře, která se během týdne stala podle New York Times nejprodávanější nebeletrií v USA, pokračuje i v Pravdě (s vtipy).
Zatímco přes vážnost svých témat byla jeho předchozí kniha neutuchajícím gejzírem humoru v té nejlepší tradici anglické literatury, v Pravdě (s vtipy) má Franken za sebou rok a půl frustrující práce rozhlasového komentátora, jedny žalostně prohrané prezidentské volby a pobyt v nemocnici. Proto zde nacházíme mnohem více nostalgie a vážnosti. Celou první část, nazvanou "Triumf zla", věnuje vítězství Bushe ve volbách na podzim 2004: v první kapitole popisuje zklamání liberálů nad výsledkem voleb a pokračuje analýzou volební kampaně, kterou podle něj Bush vyhrál díky strachu, očerňování a homosexuálům (tj. vyvoláváním strachu z nich). Ve druhé části "Semínka kolapsu" se ale soustředí na odhalování trhlin v republikánském monolitu. A zdá se, že jeho snaha není až tak lichá.
Mezi dopsáním knihy a jejím vydáním odhalil hurikán Katrina nekompetenci v Bushově vládě, za praní volebních příspěvků byl obžalován Tom DeLay - vůdce republikánů v Kongresu -, začalo vyšetřování předsedy Senátu Billa Frista kvůli manipulacím s akciemi, konzervativní křesťané Bushovi překazili nominaci Hariett Miers do Nejvyššího soudu a začalo trestní stíhání předního poradce viceprezidenta Cheneyho. Teprve čas ukáže, jestli to všechno opravdu znamená "Znovuzrození naděje", jak nazval Franken svůj epilog v podobě dopisu vnoučatům na rok 2015, a jestli nakonec republikáni ztratí většinu a Franken sám bude kandidovat do Senátu na progresivní platformě. Každopádně se Franken opakovaně prezentuje jako vynikající satirik a nadaný spisovatel. A přestože on i jeho protivníci jako Coulter nebo O'Reily si o sobě vzájemně nemyslí nic dobrého, společně nám představují Ameriku v jiném a mnohem zajímavějším a lidštějším světle.
***
Nová kniha amerického liberálního komentátora Ala Frankena se hned po vydání stala bestsellerem. V americké "kulturní válce" tak byla vypálena další přesná salva do konzervativního tábora.
"Co je dobré pro Al Kajdu, je dnes v této zemi také dobré pro Demokratickou stranu"
Rush Limbaugh konzervativní komentátor
What liberal media?
The truth about bias and the news
Eric Alterman
Vydalo nakladatelství Basic Books, New York 2003, 322 strany
Slander: Liberal lies about the American right
Ann H. Coulter
Vydalo nakladatelství Three Rivers Press, New York 2002, 256 stran
The truth (with jokes)
Al. Franken
Vydalo nakladatelství Dutton, New York 2005, 336 stran
Bias: A CBS insider exposes how the media distorts the news
Bernard Goldberg
Vydalo nakladatelství Regnery 2001, Washington DC, 232 strany
Zdroj: Lidové noviny Datum: 14.11.2005Strana: 1Sloupec: Titulní strana
[
obsah
]
Hra skončila
ONDŘEJ NEFF
SLOUPEK LN
Beranidlo si přinesli policisté, když se chystali k zásahu proti skinheadům v restauraci ve Zlaté Olešnici. Těch se tam sjelo sto čtyřicet, aby „slavili narozeniny“. Poté co policejní prezident snížil dvěma důstojníkům hodnost za liknavost při obdobné příležitosti v polovině září v Křeticích, bylo jasné, že teď policie zasáhnout musí. Hra na kočku a myš, přičemž myš dělá na kočku dlouhý nos, tedy skončila. A je to dobře. Zdaleka nejde o skupinku hajlujících extremistů. Obraz bezmocné kočky a posmívající se myši je zábavný v grotesce. V životě je ale značně frustrující.
Je jich okolo nás až příliš velké množství. Drogoví dealeři veřejně nabízející svoje zboží uprostřed hlavního města. Obchodníci s děvčaty v zemi, kde je kuplířství zákonem zakázáno. Taxikáři, kteří si zlodějskou cenu napíší na dveře své pasti na cizince.
A takto by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho.
Skinheadi jsou mimořádně nepopulární menšina, přinejmenším v médiích.
Jiná věc je, jak se na ně dívá „mlčící většina“. I to je o důvod navíc, proč byl tento - doufejme, že precedentní - zásah potřebný. Bylo prostě nutné tvrdě připomenout, co v této zemi zákon zapovídá.
***
Dále čtěte Bublan: Skini mají utrum strana 4
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 12.11.2005Strana: 1Sloupec: Titulní strana
[
obsah
]
Prchající vrah má zbraň, varuje policie
(pek, jav, tk)
Policisté začali pro jistotu ukrývat svědky, kterým by se chtěl zločinec pomstít
Plzeň - Jeden z vrahů, kterému se v úterý podařilo prchnout z věznice na plzeňských Borech, byl při útěku ozbrojen. Roman Čabrada měl u sebe čtvrt metru dlouhý sekáček na maso.
Jak je to možné, policisté ani vězeňská služba nechtěli komentovat. „Nedá se vyloučit, že nyní už má Čabrada i střelnou zbraň. Žádáme veřejnost, aby nepodceňovala riziko,“ řekl mluvčí plzeňské policie Petr Kovář.
Policisté začali ukrývat svědky, kteří proti Čabradovi vypovídali u soudu. Už odvezli z domova vrahovu manželku Janu s dcerou a ženina nového druha Františka Maška. Oba totiž u soudu mluvili o Čabradových obchodech s drogami, ke kterým prý nutil celou rodinu. Zločinec jim za to už tehdy hrozil smrtí. „Pan Mašek ve středu nepřišel do práce, policisté mu přijeli vyřídit volno na neurčitou dobu s tím, že je pod jejich ochranou,“ uvedl jeden z jeho kolegů ve strojírenské firmě Öhme.
Podle informací z chebského podsvětí policisté hledají i Čabradovy bývalé komplice z obchodování s drogami, kteří v případu svědčili.
Pokračování na str. A4
Pokračování ze str. 1
„Byli za mnou z kriminálky, ukazovali mi fotografie těch lidí a ptali se, kde by mohli být,“ uvedl muž, který se s hledaným dříve stýkal. Všichni mají podle něho strach ze msty a odjeli z Chebu.
„Nevěřím tomu, že by Čabrada právě teď směřoval do Chebu, kde je vše obšancované,“ uvedl jeden z jeho sousedů. „Má bratra ve Švýcarsku, známé v Thajsku, kumpán, který s ním utekl z vězení, má sestru v Německu. Pokud jej nechytí a bude se chtít pomstít, přijde později, až rozruch utichne,“ míní muž.
Devětadvacetiletý Roman Čabrada a jeho o devětadvacet let starší parťák Rostislav Roztočil přelstili v úterý dopoledne všechna bezpečnostní opatření, která v borské věznici panují.
Nechali se vyvézt dodávkou hlavní branou z věznice v zapečetěné paletě. Byli schovaní v úkrytech na paletách mezi zabaleným papírem. Při kontrole u brány věznice je nikdo neobjevil. Po útěku je neúspěšně hledaly stovky policistů.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 12.11.2005Strana: 3Sloupec: Střední Čechy
[
obsah
]
Občas jsem jako realitní kancelář
ZUZANA ČECHOVÁ
Právě s žádostmi o byty se na romského koordinátora Cyrila Kokyho lidé nejvíce obracejí
Střední Čechy - Nezaměstnanost a problémy s bydlením. To nejvíc trápí středočeské Romy. Koordinátor romské problematiky krajského úřadu Cyril Koky říká, že v kraji se čas od času objeví i diskriminace. „Problém je ale kvalifikace a určitá diskriminace,“ vysvětluje.
* Co nejvíc trápí Romy ve středních Čechách?
Samozřejmě nezaměstnanost, bydlení, ale v poslední době hlavně drogy. S těmi potom souvisí i trestná činnost. To je problém zejména olašské komunity Romů.
* Drogy mezi Romy jsou ale problém až několika posledních let...
Začali s nimi obchodovat, mysleli si, že na nich vydělají. Přitom jim do nich padají vlastní děti. Největší vinu tak na závislostech mají rodiče. Ti lidé prodávají drogy stejně jako hrnce nebo zeleninu, aniž by si uvědomili následky.
* Kde je to s drogami nejhorší?
Špatná situace je třeba v Pečkách na Kolínsku. Dokonce už tam bylo nějaké úmrtí na předávkování. Problémy jsou ale také v Kladně, Českém Brodě nebo Sadské.
* Jak se to dá řešit?
Spolupracujeme s drogovými centry. Problém je ale v tom, že jim většinou Romové nevěří. Pro ně je lepší možnost, jak se vyléčit, nastoupit výkon trestu. Přitom K-centra pracují dobře. Cílem je, aby o nich lidé věděli a obraceli se na ně s žádostí o pomoc. Často se totiž stane, že mladí ani nevědí, kam se jít léčit. Dokonce jsme do romských rodin dávali speciální videokazety. Na té je příběh chlapce, který na drogy doplatil životem. Je to speciálně otitulkováno olašskou romštinou. Situace je čím dál horší i proto, že na mladé už skoro nic neplatí. Přitom dříve stačilo, když jim někdo, koho si váží, domluvil.
* Jak fungují v kraji romští poradci?
Na většině míst máme své lidi. Je ale potřeba, aby byli na těch místech, kde mohou pomoci. Třeba Kolín, Nymburk nebo Neratovice, ale i další města mají zájem a zažádala si o dotaci na romského poradce. Ten by měl v rámci sociálního odboru řešit situaci jednotlivých komunit.
* Jaké konkrétní problémy streetworker může vyřešit?
Bydlení, neplacení nájemného, zdravotní stav, prostě pomoc lidem, kteří mají problémy. Teď máme moc šikovného kolegu ve Slaném. Pokud on získá důvěru radnice i Romů, mohl by do budoucna uskutečnit pár dobrých projektů.
* S drogami jde ruku v ruce kriminalita. Je u středočeských Romů velká?
Myslím, že ano. Když se podíváte do jakéhokoli vězení, jsou plná Romů. Za co jsou ale nečastěji trestaní, to nevím. Tipnul bych si ale, že právě za prodej drog.
* Bydlení je další velký problém středočeských Romů...
To mají v samostatné kompetenci města. Ta rozhodnou, zda postaví sociální byty. My, jako krajský úřad, jim nic takového nařídit nemůžeme. Přesto si ale někdy připadám jako realitní kancelář. Lidé mě znají a posílají mi na úřad žádosti o byt.
* A jak se k tomu města staví?
Celostátní problém je, že občas města nejednají fér. Koupí třeba dům v jiném okrese nebo vesnici a problematické Romy tam odstěhují. Není to slušné vůči nim, ani vůči těm obcím. Já tam být starostou, tak řvu. Stalo se to třeba v Českém Brodě, asi před čtyřmi lety. Koupili dům v Sadské a tam potom nastaly problémy. Způsobuje to navíc i další potíže. Děti musí dojíždět do škol, a to něco stojí. Také mi ale vadí, že když se řekne neplatič, je to automaticky Rom. To ale není pravda.
* Jak tedy donutit neplatiče k úhradě nájemného?
Možností je řada. Nejdůležitější je vůbec předejít dluhům na nájmu. Města musí využívat všechna zákonná opatření. Buď lze dohodnout přesný splátkový kalendář, nebo zřídit třeba veřejně prospěšné práce. Lidé si pak na nájem a služby s tím spojené vydělají.
* Je už teď pro Romy jednodušší najít práci?
Přesná čísla nezaměstnanosti nemám, neevidujeme je my ani úřady práce. Ty to ani dělat nemohou. Hodně ale pomáhají automobilky v našem kraji. V Kolíně a Mladé Boleslavi lidé práci našli. Problém je totiž v něčem jiném. Práce by byla, ale chybí kvalifikace a navíc tady funguje i určitá diskriminace.
* Zaměstnávají je třeba romští podnikatelé?
Ano, třeba v Lysé nad Labem, Mělníku nebo Vlašimi a řadě dalších měst to funguje skvěle. Romští podnikatelé mají totiž významné místo v komunitě. Pokud se daří jim, dovedou minimalizovat nezaměstnanost u ostatních. Jde ale také o aktivní přístup měst. Ta mohou dát romskému podnikateli zakázku a on za to zaměstná romské rodiny. Ty potom mají stálý plat a mohou platit třeba nájem.
* Jak je to v současné době se vzděláním mladých?
Je to lepší, ale ještě máme co dělat. Stále víc dětí musí po základní škole do učení nebo na střední školy, a ne hned na úřad práce. Letos nám přišlo na ministerstvo školství přes tisíc šest set žádostí na přidělení stipendia pro romské středoškoláky. A to číslo rok od roku roste. Pochopitelně zase záleží na rodině, aby dítě vedla ke studiu a vzdělávání.
* Romové prý mají problémy se zdravotním stavem. Čím to je?
To se odvíjí hlavně od toho, jak špatně bydlí. V bytě jedna plus jedna žije třeba několik rodin, například tři generace. Ti lidé mají společné záchody, neteče jim voda. Navíc věcí, jako jsou vitamíny, se jim nedostává vůbec, špatně se stravují. Potom z toho všeho vzniká náchylnost k nemocem, například cukrovce, potížím se srdcem nebo kožním chorobám.
* Kolik Romů vlastně v kraji žije? Čísla se podle odhadů pohybují kolem dvaceti tisíc, při sčítání lidu před čtyřmi lety se jich ale k národnosti přihlásilo pouhých patnáct set...
A to je také problém. Musíme udělat ještě hodně práce pro to, aby se lidé neostýchali ke své národnosti přihlásit. Zajímavé u toho sčítání bylo ale to, že jako rodný jazyk vyplnilo romštinu třikrát víc lidí než národnost.
* Vy se v poslední době nevěnujete jen Romům, ale i integraci cizinců do kraje.
Zatím jsme na začátku, hledáme formu spolupráce. Pokud půjde o prospěšné projekty, jsme ochotni je podpořit.
* Které skupiny cizinců jsou v kraji nejpočetnější?
Pochopitelně hlavně Ukrajinci a Slováci. Láká je tady možnost najít práci.
***
Cyril Koky
* narodil se v roce 1968 na Slovensku, od roku 1987 žije v Čechách
* nyní trvale bydlí v Kolíně
* studuje politologii na Vysoké škole politických a společenských věd v Kolíně
* pracoval jako profesionální voják v hodnosti důstojníka a jako romský poradce bývalého Okresního úřadu Nymburk
* je zaměstnán jako referent oddělení prevence a humanitární činnosti sociálního odboru krajského úřadu, na starosti má problematiku romské komunity. Je koordinátorem krajského úřadu
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 12.11.2005Strana: 1Sloupec: Kraj Karlovarský
[
obsah
]
Policie chrání svědky před Čabradou
(tk, pek)
Cheb -Manželku uprchlého vraha Romana Čabrady Janu, jejich malou dceru i Františka Maška, který s ženou nyní v Chebu žije, střeží policisté kvůli jejich ochraně na neznámém místě. Podle sousedů je Čabradova manželka těhotná a žije s Maškem v chebském bytě Čabradových na Růžovém kopečku. Oba proti Čabradovi, podobně jako další lidé z jeho okolí, svědčili před soudem o jeho obchodech s pervitinem a uprchlý vrah jim nyní hrozí smrtí.
„Pan Mašek už má letos vybranou dovolenou a když ve středu nepřišel do práce, policisté mu sem přijeli vyřídit výjimečné volno na neurčitou dobu s tím, že je pod jejich ochranou,“ uvedl jeden z jeho spolupracovníků ve strojírenské firmě Öhme ve Skalné.
Podle informací z chebského podsvětí v těchto dnech policisté hledají i další osoby z bývalého Čabradova okolí, zejména jeho bývalé komplice z obchodování s drogami, kteří pak v případu svědčili. „Byli za mnou z kriminálky, ukazovali mi fotografie těch lidí a ptali se, kde by mohli být,“ uvedl muž, který se s hledanými dříve stýkal. Všichni mají podle něho strach z toho, že se jim teď přijde Čabrada pomstít, a odjeli z Chebu pryč.
Danielu Suchému, který Čabradovi pomáhal s prodejem mercedesu po zavražděném bavorském starostovi Erichu Kunderovi a přivedl policii na stopu, někdo v noci na středu vyloupil chatu v Podhradu u Chebu. Z objektu zmizely věci v hodnotě 130 tisíc korun. Spojení s útěkem vrahů z plzeňského vězení policie prověřuje, k věci se ale kvůli vyšetřování nevyjadřuje.
Pokračování na straně C3
Pokračování ze strany C1
„Nevěřím tomu, že by Čabrada právě teď směřoval do Chebu, kde je vše obšancované,“ uvedl jeden z jeho sousedů. „Má bratra ve Švýcarsku, známé v Thajsku, kumpán, který s ním utekl z vězení, má sestru v Německu. Pokud jej nechytí a bude se chtít pomstít, přijde později, až rozruch utichne,“ míní muž.
Čabradovi známí a příbuzní, kteří s ním spolupracovali na prodeji a vývozu pervitinu do Německa, před soudem vesměs vypovídali, že hlavní organizátor je k tomu nutil násilím a vyhrožováním. Manželka s jeho rodiči a sousedy z Plesné jezdili s drogou do Německa jako kurýři.
„Romana jsme se všichni báli, nutil nás k tomu. Muselo být vždy po jeho. Jinak dostával záchvaty vzteku, ničil věci kolem sebe, napadal nás,“ popsal tehdy syna jeho otec Václav. Čabradova matka Helena také jezdila jako kurýr, někdy i se snachou. „Jana řídila, já jsem seděla vedle ní. Drogy jsem měla na břiše. V Německu jsem drogy dala do tašky a odevzdala té holce. Bylo hrozné napětí v rodině. Stalo se, že jsme ještě byli na cestě a Roman nám volal a řval na mě do telefonu, kde jsme tak dlouho. Byla to hrůza, vždycky jsem chtěla, aby už to bylo za mnou,“ popsala situaci žena. Čabradovu manželku potrestal soud čtyřmi lety vězení, rodiče a sousedé Maškovi vyvázli s podmíněnými tresty.
Vrahy Ericha Kundera našli kriminalisté po třech měsících pátrání s pomocí informací lidí z podsvětí. Místo, kde byl Kunder zakopán, kriminalistům nakonec ukázala Čabradova manželka. Sám Čabrada u soudu tvrdil, že na vraždě bavorského starosty se nepodílel a vraždil pouze jeho kumpán Miroslav Král. Ten tvrdil opak. Soud potrestal za vraždu oba.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 12.11.2005Strana: 1Sloupec: Kraj Liberecký
[
obsah
]
Dealeři pašovali do ciziny 30 kilogramů heroinu
MILADA PROKOPOVÁ
Obžaloba: V čele drogového gangu stál kosovský Albánec
Liberec - Téměř třicet kilogramů heroinu z Turecka mělo na podzim v roce 2000 skončit u narkomanů v Anglii a ve Švédsku. Jedním z těch, kdo dodávky drog po takzvané „balkánské“ cestě přes Rakousko organizoval, měl být dvaapadesátiletý kosovský Albánec z Liberce.
Státní zástupkyně na něj a jeho dalších sedm společníků nyní podala obžalobu k libereckému krajskému soudu. Stejný muž už jednou jako drogový „boss“ u libereckého soudu figuroval. Tehdy jej ale soud osvobodil. „Spis jsem už obdržela,“ potvrdila k obžalobě předsedkyně senátu Olga Fričová. „Je velmi obsáhlý. Zatím jsem jednání nenařídila.“ Státní zástupkyně viní sedm mužů a jednu ženu z Liberce a Českých Budějovic ve věku od devětadvaceti do dvaapadesáti let, že od konce srpna do října roku 2000 převáželi drogy přes Rakousko do západní a severní Evropy. Podle zjištění policistů šlo o bezmála třicet kilogramů heroinu. Šesti z obžalovaných hrozí od deseti do patnácti let vězení, dvěma od dvou do deseti let.
Kurýři z Česka přebírali drogy v Rakousku
Kurýři z Česka, kteří měli za převoz slíbeno od 300 do 500 tisíc korun, přebírali drogy v Rakousku. Převáželi je v naftové nádrži auta. Co se nevešlo, uložili ve schránce na letišti v Linci. Tam je později objevili rakouští policisté. S nákladem v nádrži auta z půjčovny pak ve dvou případech zamířili do Anglie. Poprvé vezli téměř devět kilogramů heroinu, za které měli podle dohody dostat 40 tisíc liber, podruhé přes osmnáct kilogramů. Druhá mise zkrachovala. Zdání turistického výletu měla cestám dodat žena s dítětem, které kurýr posadil do auta. Britové ho ale při druhém převozu v září 2000 chytili a později odsoudili na jedenáct let. Další drogová pouť vedla do Švédska. Na ni se v říjnu 2000 vydala pětatřicetiletá žena z Liberce. Převážela v octávii téměř kilogram heroinové směsi. Náklad předala jinému kosovskému Albánci a ten dalšímu. Oba pak Švédové chytili a poslali do vězení. Hlavou gangu měl být podle zjištění policistů právě kosovský Albánec z Liberce. Ten figuroval před libereckým soudem v drogové kauze už v roce 2001 a 2002. Tehdy šlo rovněž o heroin a o stejnou trasu z Turecka. Na počátku 90. let měli čeští kurýři pod jeho vedením přepravit kolem deseti kilogramů drogy.
Zatímco kurýři byli tehdy z valné části odsouzení, Albánce soud obžaloby v květnu 2002 zprostil. „Podezření, že se obviněný dopustil trestných činů, trvá. Není ale možné mu je s jistotou prokázat,“ uvedl tehdy soudce Karel Kostelecký. „Bulharští vyšetřovatelé se dopustili velkých procesních chyb, takže jejich důkazy jsou nepoužitelné.“
Pokračování na straně C2
Pokračování ze strany C1
Vyšetřování nynějšího případu ve spolupráci s Národní protidrogovou centrálou trvalo čtyři roky. „Požádali jsme o pomoc kolegy z Rakouska, Velké Británie, Švédska, Švýcarska i Bulharska,“ upřesnila státní zástupkyně. „Pořídili jsme celou řadu kvalitních důkazů, včetně odposlechů.“ Až na dva z obviněných, kteří jsou ve vězení pro jiné skutky, jsou všichni obžalovaní na svobodě.
Při zatýkání začátkem února se podařilo jednomu z podezřelých utéci. Policisté jej chytili až o osm měsíců později v Bulharsku. Protože si přepsal jméno v pasu, čelí obvinění i z padělání a pozměňování veřejné listiny.
Sám obviněný Albánec vinu popírá, stejně jako jeho dva nejbližší společníci. Cizinec se cítil nevinný i v prvním případě. „Jsem rád, že se po deseti letech pravda ukázala,“ nechal se slyšet po vynesení zprošťujícího verdiktu v květnu 2002. „Říkají, že obchoduji s drogami. Je to nesmysl. Obchoduji s textilem,“ prohlásil v rozhovoru pro MF DNES po propuštění z vazby v létě 1999.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 12.11.2005Strana: 3Sloupec: Kraj Liberecký
[
obsah
]
Snowboardista: Jezdím kvůli adrenalinu
KATEŘINA FROUZOVÁ
S Janem Zajícem z Jablonce o nebezpečí, sjíždění hráze přehrady, dopingu a budování snowparků
Sobotní rozhovor
Rozhovor
Jablonec nad Nisou - Šílenství, řekli by jedni. Paráda, komentují vyznavači snowboardingu lety, kotrmelce, točky a další kousky pětadvacetiletého Jana Zajíce, který patří mezi nejlepší české snowboardisty. Před pár dny se stal členem mezinárodního týmu snowboardové firmy. Takového úspěchu dosáhlo jen pár Čechů. Ostatně už má i své obdivovatele. „Byl to dobrý pocit podepisovat se fanynkám na břicho nebo občanku,“ říká Zajíc. Skromně však dodává, že si není jistý, jestli si z něj dívky nedělaly legraci.
* Prý jste si první prkno vyráběl sám. Kolik vám bylo let?
Třináct. Dělal jsem ho z deseticentimetrových profilovaných pásů hliníku, které jsem destičkou přišrouboval k sobě. Prkno jsem položil na práh a mlátil do něj palicí, aby se ohnula špička. Pilu jsem zničil hned u prvního řezu, a tak jsem kulatý tvar odvrtával. Jenže vrtáky se zlámaly a musel jsem je nahradit hřebíky na podlahy. Trvalo mi to strašně dlouho. Tři čtyři dny.
* Jak dlouho vydrželo?
Asi týden dva. Pak jsem ho dal za boudu a prkno ukradl člověk, co sbíral kovy. Mám alespoň fotku, protože maminka všechno dokumentuje.
* Kolik let už závodíte?
Osm let a posledních pět na slušné úrovni. Občas něco vyhraju, z čehož mám samozřejmě vždy radost.
* Jsou odměny důležité nebo sportovce podporují spíše sponzoři?
Peníze ze závodů jsou přilepšením na zábavu a jídlo. Hlavně sponzoři mi umožňují, že si nemusím kupovat materiál, investovat do snowboardů a oblečení a platí i většinu cest na hory a ledovce.
* Co musí člověk udělat proto, aby za ním stáli sponzoři?
První předpoklad je mládí a talent. Potom dřina, trénink a konečně i vítězství jsou potřeba, aby si sponzoři závodníka všimli. Uvidí, že je často první a dají mu prkno. Pak přichází fáze, kdy není nutné jezdit tolik závodů a spíš se fotí katalogy nebo natáčí videa. To je největší pohodička. Cestuje se. Člověk se nemusí o nic starat.
* Jsou ve snowboardingu drogy?
Pokud si někdo myslí, že marihuana je droga, tak jsou. Ale žádné tvrdé, amfetaminy nebo stimulanty, co používají běžkaři a snaží se s lékaři plánovat, aby tělu látky pomohly a dopingové testy je neodhalily. U nás to nikdo nepoužívá.
* Jak vnímáte, že ostatní, třeba běžkaři, dopují?
Je to zoufalství. Pokud to tak cítí, potřebují a chtějí si stavět domy, bazény kolem a vydělávat si tím, že nefér způsobem vyhrají závody, nechť tak činí. Je to jejich svědomí a jejich volba.
* Některé vaše skoky vypadají na fotkách hodně nebezpečně. Jaký riskantní kousek máte na kontě?
Skákali jsme z hráze jablonecké přehrady na stejnou stranu jako sebevrazi. Ne úplně uprostřed, ale kousek za věžičkou směrem doprostřed, kde je hráz vysoká asi osm metrů. Nahoře jsme si obuli snowboard, přelezli zábradlí a skočili. Člověk se nesmí od hráze odrazit, protože už nahoře je přepad. Je třeba kopírovat hráz.
* Takže trochu brzdíte prknem o hráz?
Párkrát jsem hráz ohobloval, ale jinak ne. Dole jsme měli naházenou asi dvoumetrovou hromadu jako malý buben skokanského můstku a snažili jsme se do něj trefit. Šlo o to dopadnout na nohy a odjet na prkně dál. Trvalo mi to asi dvacet čtyři pokusů. Pak jsem čtyři dny nemohl chodit. Kousek za bubnem jsme navíc postavili malý skok pro toho, kdo dojede až tam. Povedlo se mi to a bonusově jsem si tam dal něco jako šipku do prašanu. Natloukl jsem si, ale to mi vůbec nevadilo. Maminka mě odrazovala od skoku z hráze. Přišla se tam podívat s kolegyní z práce. Kolegyně vůbec nepochopila, zezelenala, málem omdlela. Byla z toho celá špatná, a tak ji maminka odvezla.
* Jde o adrenalin?
Jinak bych to nedělal. Člověk stojí nahoře a čeká ho věc, co ještě nepřekonal. A jede. Třeba na skok, který má třicetimetrovou rovinu a pak teprve začíná dopad a letí se celkem třicet pět metrů.
* Který moment je nejhezčí?
Hned po dopadu, prvních deset metrů, když si uvědomím, že žiji a že to bylo dobré.
* Co je ve snowboardingu největší umění?
Jeden člověk loni na US Open, což jsou závody v Americe, přeskočil U rampu. Měla výšku asi šest metrů a mezi těmito dvěma sněhovými valy je deset metrů rovina. Nevím, kolik metrů letěl do dálky, ale každopádně to byl pořádný kousek.
* Dá se tak v komunitě snowboardistů proslavit?
Jedině tím.
* Kdo je v Česku největší hvězda?
Co se týče zábradlí, tak určitě Richard Skandera a Ondra Bauer. Richard předloni přejel po trubce nad roklí. Do toho všeho zabrzdil těsně před řekou na ostrůvku. Ve skocích bude nejlepší Martin Černík. Tady v kraji skáče dobře Ondra Marčík a Ondra Bauer a Venca Kutil jezdí na zábradlí.
* Extrémní je i jízda lavinovým svahem. Láká vás to?
Ty krásné panenské svahy lákají. Prašan, ticho. Žádné dopravní zácpy. Pokud jedeme lavinovým svahem nosíme pípáky, v batohu máme lopaty a lavinové sondy. Jestliže je situace riskantní, tak se podíváme na svah a uděláme si zkoušku, abychom zjistili, jak vysoké je nebezpečí.
* A když je riziko vysoké? Jedete?
Pokud se to dá sjet šusem, sjedeme kopec rovně, aby se lavina neutrhla. Člověk začne řvát a sviští dolů. V tu chvíli se bojím, aby se mi nekousla hrana, abych nešel do kotrmelců. To by se přes mě mohl sníh svrchu překulit.
* Kromě pořádání snowboardových campů a závodů se věnujete i stavbám snowparků.
Letos budeme s Ondrou Marčíkem, Vencou Kutilem a Ondrou Bauerem trochu měnit areál v Rejdicích. Skoky budou vypadat jinak, a tak vyrábíme nové překážky. Už vloni na jaře jsme dokončili „zetko“. To je zábradlí, co vede dolů, pak rovně a zase dolů. Je to napodobenina schodů, co bývají ve městě. Inspirujeme se skateboardingem. Abychom nemuseli padat na holé schody ve městě, tak je přemísťujeme do snowparků. Ulehčujeme si to, protože ve městech bývají jednotrubky a nebo žulové sokly. Místo toho vyrábíme bedny z trubek a nahoře používáme polycarbonát. To je materiál, co hezky klouže a nekouše se.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 12.11.2005Strana: 1Sloupec: Střední Morava
[
obsah
]
Policie stíhá pěstitele konopí
(šot)
Události
Bergov
Z nedovolené výroby drog obvinili jeseničtí policisté pětatřicetiletého muže ze Žulové, který v nedaleké obci Bergov vypěstoval ve skleníku přes šedesát rostlin konopí. Rostliny včetně několika už částečně usušených mu v polovině srpna policisté zabavili.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 12.11.2005Strana: 1Sloupec: Kraj Plzeňský
[
obsah
]
Vrazi bez práce
MARTIN POLÍVKA
K věci
Jedním z prvních důsledků skandálního útěku dvou vrahů z borské věznice je, že trestanci se zvýšenou ostrahou nebudou smět na taková pracoviště, z jakého se jim teď podařilo zmizet. Generální ředitel vězeňské služby dokonce řekl, že tam neměli být ani dosud. To by samozřejmě byl průšvih. Věznice ale práci na celách nemá a že by někdo za dvacet let trestu nesáhl na práci - to také moc dobrá představa není. Tak jako tak zůstane za mřížemi vše na důslednosti strážců. Na kontrolách, které odhalí Čabradův sekáček stejně jako SIM kartu do mobilu albánského drogového bose. Vězeňský stereotyp je největší nepřítel ostražitosti a zřejmě i hlavní příčina úterního útěku.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 14.11.2005Strana: 3Sloupec: Z domova
[
obsah
]
Policie je na stopě druhému uprchlíkovi
(pek)
Téma DNES: Policisté chytili jednoho z uprchlých vrahů
Plzeň - Rostislav Roztočil je od soboty v německém vězení. Jeho mnohem nebezpečnější komplic na útěku z plzeňské káznice Roman Čabrada je pořád na svobodě. „Máme informace o pohybu Čabrady, ale nebudeme je zveřejňovat,“ řekla včera mluvčí Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Blanka Kosinová.
Po devětadvacetiletém Čabradovi pátrají stovky policistů, přísné kontroly jsou i na hranicích. Čabrada se už před útěkem nechal slyšet, že se na svobodě pomstí jednomu ze svědků, kteří proti němu vypovídali. Psycholog Jiří Jelen soudí, že po dopadení Roztočila bude Čabrada pod větším tlakem. „Pokud se bude chtít pomstít, asi to udělá dřív, než původně plánoval. Je si vědom, že může být nalezen,“ soudí Jelen, který v minulosti Čabradu zkoumal. Uprchlý vězeň je podle něho mužem bez zábran. Policisté některé z hlavních svědků hlídají na tajném místě.
Čabrada byl ve vězení za vraždu bavorského starosty, přepadení pošty v Německu a drogové obchody na 24,5 roku. Má také zkušenosti z vězení v řadě evropských zemí i v USA. Karlovarský soud navíc řeší jeho další případ - je obžalován z vykrádání hracích automatů a pokladen.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 14.11.2005Strana: 3Sloupec: Kraj Hradecký
[
obsah
]
Typický hráč? Neúspěšný mladík
MAGDALENA SODOMKOVÁ
Gambler je schopen s maketou zbraně i zaútočit na benzinovou pumpu, míní lékař
Téma
Nechanice - Ve vestibulu léčebny návykových nemocí stojí automat na kafe. Někteří pacienti se mu ale vyhýbají jako čert kříži. Jsou to patologičtí hráči. Zvuk padajících mincí je mučí.
"Hráči se léčí v terapeutických skupinách společně s lidmi, kteří jsou závislí na alkoholu nebo na drogách. Jejich závislost má společné rysy," říká vedoucí lékař Léčebny návykových nemocí v Nechanicích na Hradecku Jiří Čížek.
Stejně tak jako narkomani nebo alkoholici neustále zvyšují dávku. "Zatímco u narkomanů je to větší množství pervitinu a u alkoholiků třeba o panáka víc, hráči zvyšují sumu, kterou utratí," vysvětluje lékař.
S chorobným hráčstvím se setkala i jednadvacetiletá Pavla Novotná z Hradce Králové. "Můj kamarád hrával automaty. Pak už nebyl schopný bavit se s ostatními. Ze školy utíkal rovnou do herny. Přestala s ním být řeč, pak rodičům kradl peníze. Jednou ho našli s prostřelenou hlavou," popisuje dívka.
"Odsuzovali jsme ho. Než nám došlo, že potřebuje pomoc, bylo pozdě," lituje.
Hrací automaty
Právě takové případy jsou podle Čížka, specialisty na patologické hráčství, velice časté. "Gambleři si sice na rozdíl od narkomanů a alkoholiků neničí tělo systematicky žádnou drogou, poškození zdraví jim ale hrozí také. Velké procento z nich totiž uvažuje o sebevraždě a někteří se o sebevraždu skutečně pokusí nebo ji dokonají," potvrzuje lékař.
Mnoho lidí dodnes nechápe, že závislost na hracích automatech je nemoc. "Veřejností i některými odborníky je hráčství stále vnímáno jako nedostatek vůle a sebeovládání i morální selhání než nemoc. Přitom člověk, který je už ve stádiu závislosti, může své nutkání potlačit jen velmi těžce," míní Čížek. Fenomén hazardních her se v Česku začal šířit od devadesátých let, v dnešní době je v naší zemi s diagnózou patologický hráč asi 100 000 lidí.
Tragické vztahy a exekuce
Nejhorším následkem gamblerství je devastace rodinných vztahů. "Hráči mají ze všech lidí, kteří se léčí v léčebně návykových nemocí, nejtragičtější vztahy. Když prohýří nejen svoje peníze, ale i rodinné úspory nebo jim exekutoři seberou celý dům, nikdo je nepodrží. Sám se se sebou dokáže vydržet málokdo," přiznává po prodělané léčebné kúře jeden z pacientů nechanické léčebny, který si nepřál zveřejnit jméno.
S jeho názorem souhlasí i Čížek. "Měli jsme tu lidi, kteří prohráli padesát tisíc, ale i ženu, která automaty prohnala jeden a půl milionu korun. Spousta lidí sem přijde po pokusu o sebevraždu, mnohým se rozpadla rodina, přišli o práci i o kamarády. Nikdo s nimi nechce nic mít," říká psychiatr. Typickým hráčem je podle něj neúspěšný mladík bez práce, který neumí smysluplně využívat volný čas.
"Někdy to začne nevinně. Třeba čekáním na autobus, nudou nebo hrou pro zábavu. Ve chvíli, kdy člověk začne řešit, kdy bude moci hrát, jak a kde vsadit, začíná být něco v nepořádku," míní lékař. Mezi gamblery ale jsou i spořádaní muži od rodiny. "I slušný člověk, kterého dluhy přitlačí ke zdi, je pak schopen v bezvýchodné situaci s maketou zbraně přepadnout třeba benzinovou pumpu. Se zákonem přitom nikdy předtím problémy neměl, ve škole neměl ani dvojku z chování," vypráví příběh klienta lékař.
Nuda, samota i cinkot mincí
Zrádné je hráčství i tím, že v něm člověk pokračuje, třebaže mu už nepřináší žádné potěšení. Zbavit se ho dá jen obtížně. "Je to jako s alkoholem. Když to člověk po léčení zkusí znova, je ihned tam, kde skončil před léčbou," říká Čížek.
V Nechanicích se hráči snaží objevit svůj spouštěcí mechanismus, který u nich vzbuzuje chuť hrát. "Někoho k hraní provokuje nuda, jiného samota nebo cinkání mincí. Některý hráč nesnese mít u sebe velký obnos peněz, jiný zas malý. Právě takové impulzy vyvolávají u hráče nezvladatelné emoce," vysvětluje Čížek.
Tím, za co své pacienty chválí nejvíc, je , že když přece jen selžou, dokážou ihned vyhledat pomoc. "Mnoho blízkých ale tohle pacientům netoleruje. Místo spílání by je však měli pochválit. Když se totiž nedokážou přiznat hned, bude jejich cesta zpět o to těžší," míní psychiatr.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 14.11.2005Strana: 3Sloupec: Kraj Hradecký
[
obsah
]
Někteří z nás prohráli i šest milionů, říká vyléčený hráč
(ms)
Téma
Nechanice - Není to dávno, co se Východočech Pavel vrátil z Nechanic.
„V léčebně jsme sedávali jednou týdně v kruhu hráčů. Když jsem poslouchal příběhy ostatních, tak mi došlo, že gambleři to snad mají nejhorší. Kolikrát s sebou stáhnou do srabu i svoji rodinu,“ míní třicetiletý Pavel.
Sám se léčil v Nechanicích ze závislosti na alkoholu a na drogách. „I do skupiny hráčů jsem chodil proto, že jsem sám prohrál asi padesát tisíc. Ve srovnání s ostatními to ale bylo nic. Měli jsme tam podnikatele, který takhle vyhodil do vzduchu pět milionů korun,“ vypráví.
Hráči jsou podle Pavla největší zoufalci.
„Rodina nad nimi úplně zlomí hůl. Když totiž člověk utrácí svoji výplatu, tak to ještě jde. Jak mu ale začnou růst dluhy, je zle. Pět let chodí obsílky a pak jdou hráči rovnou před soud. Za jejich vášeň zaplatí mnohdy celá rodina, děti. Kolikrát přijdou o všechen majetek, třeba i o dům,“ líčí muž.
Házení drobných do automatu, kde lidé pohřbí za večer tisíce korun, podle něj nepatří k tomu největšímu zlu. „Úplný mor je ruleta a sázky na sport. Viděl jsem lidi, kteří v nich utopili miliony,“ říká bývalý hráč.
Gambleři začínají znova extrémně těžce.
„S hodně lidmi z Nechanic se setkáváme. My alkoholici máme výbornou partu. Chodíme spolu po zábavách. Kdybych šel někam s lidmi, kteří pít mohou, sám, bylo by to nesnesitelné. Když jdeme v partě, pobavíme se i bez pití. O hráčích, kteří tam byli s námi, vím, že většina z nich už v tom zase jede,“ říká.
Lidem, kteří propadli hráčské vášni, nepomůže zástupná náhražka drogy jako narkomanům. „Člověk musí chtít hlavně sám. Strašně záleží na tom, jak využívá volný čas,“ míní Pavel.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 14.11.2005Strana: 2Sloupec: Kraj Liberecký
[
obsah
]
Proti ptačí chřipce pomohou psi z Liberce
(ČTK)
Na letišti v Ruzyni budou cvičení psi hledat pašované ptáky. Takto specializované psy má už jen Velká Británie
Liberec, Praha - Liberecká zoologická zahrada pomohla celníkům při výcviku dvou psů, kteří začnou v druhé polovině listopadu vyhledávat na letišti Ruzyně pašované ptáky a další zvířata.
Se psy celníci počítají především v boji proti zavlečení ptačí chřipky do Česka.
„Po Velké Británii se staneme druhou evropskou zemí, která bude mít psy specializované na odhalování pašovaných opeřenců,“ uvedl vedoucí výcvikového kynologického střediska celní správy v Heřmanicích na Liberecku Josef Dušánek.
Celníci vycvičili dva lovecké psy - špringršpaněly. Nedělá jim problém najít velmi rychle pach zvířete, i kdyby ho pašerák ukryl třeba i mezi 50 zavazadly.
Do pachových konzerv dávají peří ptáků
Závěrečnými zkouškami projdou psi příští týden.
Do kynologického střediska v Heřmanicích na Liberecku zoo dodává pachové konzervy, na nichž se psi učí poznávat úkryty zvířat.
„Do pachových konzerv dáváme třeba peří ptáků, chlupy savců nebo látku uloženou v ubikacích, kde zvířata žijí,“ řekl ředitel zoo David Nejedlo.
Zoo s celníky spolupracuje zhruba dva týdny a připravuje pachové konzervy dravých a exotických ptáků, želv, drápkatých opic tamarínů a šimpanzů.
Psi dovedou objevit i další vzácná kožešinová zvířata a také ještěry či hady. Celníci vycvičili na vyhledávání opeřenců a dalších zvířat psy zaměřené původně na odhalování narkotik.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 14.11.2005Strana: 2Sloupec: Severní Čechy
[
obsah
]
Proti ptačí chřipce pomohou psi, v Ruzyni budou hledat pašované ptáky
(ČTK)
Liberec, Praha - Liberecká zoo pomohla celníkům při výcviku dvou psů, kteří začnou v druhé polovině listopadu vyhledávat na letišti Ruzyně pašované ptáky a další zvířata. Se psy celníci počítají především v boji proti zavlečení ptačí chřipky do Česka. „Po Velké Británii se staneme druhou evropskou zemí, která bude mít psy specializované na odhalování pašovaných opeřenců,“ uvedl vedoucí výcvikového kynologického střediska celní správy v Heřmanicích na Liberecku Josef Dušánek.
Zvířata budou hledat dva lovečtí psi - špringršpanělové. Nedělá jim problém najít velmi rychle pach zvířete, i kdyby ho pašerák ukryl třeba i mezi 50 zavazadly. Psi dovedou objevit i vzácná kožešinová zvířata a také ještěry či hady. Celníci vycvičili na vyhledávání opeřenců a dalších zvířat psy zaměřené původně na odhalování narkotik.
Zdroj: Mladá fronta DNES Datum: 14.11.2005Strana: 2Sloupec: Zábava - mimořádná příloha
[
obsah
]
Müller se chystá na T-Mobile Arenu
VLADIMÍR VLASÁK
KONCERTY - Tipy z Prahy
Osobní magnetismus Richarda Müllera je značný, jeho posluchači plní haly. Na 9. prosince se chystají do pražské T-Mobile Areny, kde zpěvák představí písně z nového alba 44 a své další songy.
Doprovod mu obstarají muzikanti Hiram Bullock, který doprovázel například Stinga, nebo bubeník Omar Hakim, jenž hrál i s Madonnou. Budou to stejní hráči, které si najal, aby s ním album 44 natočili v newyorském studiu Monster Island. „Když jsem viděl jejich biografie, tak jsem nechtěl věřit výčtu hvězd, se kterými spolupracovali. Ale pak vám do studia přijdou úplně normální, skromní chlapi, kteří tou hudbou žijí a radují se z ní. Viděl jsem jim to na očích, jak mou práci prožívali, jak ji brali za svou,“ řekl potěšený zpěvák.
Když album 44, nazvané podle Müllerova věku, vyšlo a dostalo se na vrchol české hitparády, začala se naplňovat zpěvákova představa o velkém koncertu. „Půl dne jsme hledali odvahu se jich zeptat, zda by do Čech a na Slovensko přijeli zahrát. Jejich reakce byla okamžitá: Samozřejmě, zavolej!“ řekl Müller. Vedle Američanů se po Müllerově boku objeví producent jeho desky a hráč na klávesy Herich Leško. Společně odehrají nejprve tři koncerty na Slovensku: 5. prosince v Košicích, den poté v Prešově a 7. prosince v Bratislavě. Sérii pak uzavřou v pražské hale, kterou Müller již jednou vyprodal na předchozím turné s Ivou Bittovou a slovenskými hudebníky.
Obě poslední alba - Monogamný vzťah a 44 - mají ráz deníků Richarda Müllera, jednoho z nejosobitějších zpěváků, jehož přijímají na Slovensku i v Česku. Müller se vyzpíval i ze své drogové zkušenosti, když konstatoval, že „nejlepší droga je čistá hlava“, popsal pocity z rozpadu manželství, jednu z písní věnoval svým dětem a vyznal se i z lásky k Ivě Bittové. „Všechny desky, které jsem natočil a natočím, jsou osobní. Já to prostě ani jinak neumím. Já svůj život nevykládám médiím, já ho ukládám do písní. Album 44 jsou jen moje písně, které jsem napsal, když mi bylo 44 let,“ řekl Müller k nové desce.
Richard Müller se prosadil v osmdesátých letech. S kapelou Banket nahrál svůj první velký hit Po schodoch, který po něm posluchači stále chtějí stejně jako šanson Štěstí je krásná věc. Ten Müllerovi otextoval Michal Horáček, jenž zpěvákovi napsal novější hity Baroko, Srdce jako kníže Rohan nebo Nina Ricci. Střídmější dodavatelkou písní je také Müllerova přítelkyně Iva Bittová.
Zdroj: Haló noviny Datum: 12.11.2005Strana: 2Sloupec: Zpravodajství
[
obsah
]
Excesům ve věznicích mají zabránit důmyslnější kontroly
(ohm)
PRAHA - Ředitel Vězeňské služby Luděk Kula hodlá čelit dalším skandálům ve věznicích například tím, že chce - alespoň do věznic se zvýšenou ostrahou - nakoupit rentgeny či infračervené kamery kvůli kontrolám u brány věznice. Přiměl ho k tomu útěk vrahů Rostislava Roztočila a Romana Čabrady z plzeňské věznice Bory. Kromě ředitele této věznice Jaroslava Zemana, kterého odvolal Kula již ve středu, hodlá ale prý potrestat i vedoucí funkcionáře plzeňské věznice, kteří odpovídali za kontroly a umístění vězňů na pracovištích.
Podle Kuly bude zřejmě proti dozorci, jenž je od čtvrtka postaven mimo službu kvůli zanedbání povinností, vzneseno obvinění z trestného činu porušování dozorčí služby, a možná také zneužití pravomocí veřejného činitele. Dozorce je totiž podezřelý, že útěk vězňům nepřímo umožnil, když pracovní skupinu vězňů hlídal ledabyle. Čabrada a Roztočil totiž uprchli z věznice ukryti v bedně v nákladním voze. K útěku jim posloužila falešná paleta se zbožím, jíž si oba muži vyrobili s předstihem. Čabradu ani Roztočila policie dosud nedopadla, navíc se spekuluje, že Roztočil již uprchl za hranice České republiky.
Míru zavinění vedoucích funkcionářů věznice nyní posuzuje nezávislá komise, kterou ustanovil generální ředitel Kula. Ministr spravedlnosti Pavel Němec (US-DEU) od něj očekává, že mu příští pondělí dá na stůl podrobnou zprávu o útěku vězňů, návrhy na další opatření, ale i konkrétní jména odpovědných pracovníků. »Dalších šest zaměstnanců bude s největší pravděpodobností kázeňsky, případně personálně, potrestáno,« vysvětlil k tomu včera Kula. (Dočasný šéf věznice Milan Václavek ale zatím přesně nemá představu o tom, jak by měl provinilce potrestat). Zároveň prý nařídil své generální inspekci, aby prověřila všechny věznice, ve kterých jsou umístěni odsouzenci ve zvýšené ostraze, což se ale týká jen čtyř věznic - Plzně, Valdic, Mírova a Rýnovic.
Ministr Němec včera k celému incidentu pouze řekl, že věří, že útěk vězňů byl jen ojedinělý exces a Kulu rozhodně zatím odvolávat z postu nebude. »Má mou plnou podporu,« dodal k tomu. Podle ministra ovšem nákup nové moderní techniky nebude ničím levným. Prozatím je totiž vězeňství dlouhodobě podfinancované, a tak se z jeho rozpočtu uskutečnit nedá. Vězeňská služba tak dostane finance až z rozpočtových opatření na rok 2006. Jedno rentgenové zařízení, kterým disponují například celníci, totiž vyjde až na 20 milionů korun. Němec peníze na zajištění věznic alespoň základní technikou hodlá získat v rámci úsporných opatření uvnitř resortního rozpočtu.
Čabrada má prý sekáček na maso
Jak ředitel Vězeňské služby Kula, tak i ministr spravedlnosti Němec včera uvedli, že dvojice uprchlých vězňů se stále skrývá neznámo kde. Policie po nich již pátý den neúspěšně pátrá. Práci jí zkomplikoval fakt, že jejich útěk objevili dozorci až po několika hodinách. Trestanci tak získali téměř čtyřhodinový náskok.
Policie včera údajně zjistila, že uprchlý Roman Čabrada, který byl odsouzen za brutální vraždu německého starosty Erika Kundera, obchody s drogami a trestnou činnost páchal prý i v Německu a Švýcarsku, je ozbrojen sekáčkem na maso. Nevylučuje ani, že si opatřil na útěku střelnou zbraň. Policie proto varuje všechny občany, aby byli maximálně opatrní. »Je třeba se vyvarovat kontaktu s neznámými osobami. Lidé by neměli podceňovat rizika spojená s autostopem. I nadále mohou jakékoli poznatky a informace o podezřelých osobách volat na tísňovou linku 158,« doplnil k tomu policejní mluvčí Petr Kovář.
Podle některých informací si navíc asi Čabrada začal vyřizovat staré účty s lidmi, o nichž si může myslet, že mu pomohli dostat se do kriminálu. Na policii totiž oznámil ve čtvrtek osmadvacetiletý Daniel Suchý z Chebu, že se mu v noci na středu vloupal neznámý pachatel do jeho letního sídla v Podhradě na Chebsku, a sebral mu odtud všechny cenné věci. Suchý byl totiž v případu vraždy starosty a obchodu s drogami vyšetřovaný společně s Čabradou. Zda má vloupání spojitost s ním, ovšem kriminalisté zatím nepotvrdili.
K Roztočilovi včera média uvedla, že si odpykával trest za vraždu egyptského studenta. Není prý dosud jasné, zda vůbec opustil Českou republiku. »Pokračujeme v pátrání na území republiky, ale i Německa. Zatím nemůžeme potvrdit, že Roztočil opustil ČR,« zopakovala včera odpoledne západočeská policejní mluvčí Ilona Týmlová s tím, že stále trvají zpřísněné prohlídky na silnicích i hranicích a kontrolují se chatové oblasti a místa, kde by se mohl skrývat. Roztočilova advokátka navíc včera dodala, že je pro ni šok, že její mandant utekl, když se mělo již 1. prosince konat u krajského soudu jednání o povolení obnovy procesu. Vražda se totiž stala v roce 1975, rozsudek padl až o sedm let později a Roztočilovi nikdy nebyl doručen. Byl navíc odsouzen jako uprchlý, neboť prý žil delší čas v Rakousku. Obhajoba nyní k tomu ještě dodává, že tam žil i v době spáchání vraždy.
Zdroj: Haló noviny Datum: 14.11.2005Strana: 5Sloupec: Zpravodajství
[
obsah
]
Švédský verdikt pro českého pašeráka platí
PRAHA - Ladislav Žerovnický (30), který si ve Švédsku odpykává desetiletý trest vězení za pašování téměř 17 kilogramů heroinu, může být přemístěn do české věznice. Jeho obhájkyně totiž vzala zpět odvolání proti červencovému verdiktu pražského městského soudu, který v plném rozsahu uznal rozsudek švédského soudu z roku 2002. Verdikt o uznání cizozemského rozhodnutí je pravomocný, řekl předseda senátu městského soudu Kamil Kydalka. Žádost o to, aby si Žerovnický odpykal zbývající část trestu v ČR, podalo před časem švédské ministerstvo spravedlnosti. Odsouzenému se to zprvu nelíbilo. Chtěl zůstat ve švédském vězení, kde podle obhajoby studuje angličtinu a informatiku. Navíc prý nechtěl platit asi 50 000 korun, které by ho stála cesta do českého vězení. Nakonec si to ale rozmyslel. Podle trestního řádu by teď mělo české ministerstvo spravedlnosti vyslovit souhlas s převzetím odsouzeného k výkonu trestu.
Švédská policie zadržela Žerovnického v červenci 2001 zároveň se ženou s českým pasem, když připluli trajektem do Gšteborgu. Švédští celníci tehdy pojali vůči Čechům podezření, a proto prohledali jejich automobil. V úkrytu za zadním sedadlem našli 16,9 kilogramu heroinu. Podle tehdejších vyjádření šlo o třetí největší zásilku heroinu, kterou švédští celníci od roku 1998 odhalili. Podle švédských médií se neoficiální cena zabaveného heroinu pohybovala kolem 17 milionů švédských korun, což před čtyřmi lety v přepočtu představovalo téměř 60 milionů korun. Žerovnický tvrdí, že ho do celé akce zatáhl jistý Antonio, kterému dlužil půl milionu korun. Místo splácení peněz pro něj měl pašovat zboží. Domníval se prý, že jde o peníze nebo zlato. O heroinu se dozvěděl náhodou až během cesty.
Po thajských vězních Emilu Novotném a Radku Hanykovicsovi jde o další případ cizozemského rozsudku nad českým pašerákem drog. Hanykovics byl v Thajsku odsouzen v roce 1996 za pašování heroinu k 50 letům vězení, za dobré chování mu byl trest snížen na 25 let. Osm let si odpykal v thajském vězení, zbytek trestu nastoupil loni v ČR. Kvůli jeho zdravotním problémům byl před časem výkon jeho trestu přerušen. Amnestie v Thajsku mu mezitím trest snížila o další šestinu, tedy na 20 let a deset měsíců. Rok před Hanykovicsem zatkli thajští policisté s heroinem Novotného. Původně měl dostat trest smrti, nakonec mu tamní justice změnila trest na desítky let vězení. Do ČR byl eskortován společně s Hanykovicsem. Zbývajících 33 let si odpykává ve věznici s ostrahou.
Zdroj: Právo Datum: 11.11.2005Strana: 11Sloupec: Praha - Střední Čechy
[
obsah
]
Justiční stráž měla plné ruce práce
Radek Plavecký
U kolínského soudu s dealery omamných látek svědčili narkomani pod vlivem drog
Soud plný emocí a křiku začal včera v Kolíně. Obžalovaní jsou manželé Lakatošovi z Peček na Kolínsku za prodej drog.
Na chodbách soudu byly desítky příbuzných, kteří za manžele orodovali, policie měla plné ruce práce, aby je na chodbě uklidnila. K výpovědi se dostavili dokonce i svědci pod vlivem drog. „Mám v sobě čtyři dávky,“ přiznal Josef Lakatoš, který dokonce soudci Jiřímu Krumlovi ukazoval čerstvé vpichy v ruce a po výslechu se chystal jet autem do Prahy pro další dávku. V tom mu soudce za pomoci policie zabránil.
Obžalované musela každou chvíli krotit justiční stráž. Manželé Lakatošovi jsou už třetí měsíc ve vězení kvůli podezření, že prodali asi kilogram heroinu zhruba za milión korun, gramovou dávku podle obžaloby prodávali za tisíc korun. Při domovní prohlídce jejich domu však našla policie jen jednu dávku drogy ukrytou v gauči. „To nám policie podstrčila,“ křičel Lakatoš. V dalších místnostech byly jehly na aplikaci drog. „Žádné drogy jsem neprodával. Na drogy zemřela moje dcera, a ještě je mám prodávat? To ne!“ zlobil se Ladislav Lakatoš.
Všichni fetujeme
V domě v Pečkách žije šestnáct lidí - dcery a synové Lakatošových, jejich manželé a děti. „Všichni bereme drogy, je nás šest sourozenců, ale tajíme to před rodiči. Táta drogy nenávidí od doby, kdy zemřela sestra,“ dušovali se předvolaní sourozenci, děti obžalovaných. Všichni Lakatošovi tvrdili, že rodiče ani nikdo jiný v domě drogy neprodával.
Podle výpovědí dalších svědků do domu ale přicházeli jiní narkomani, aby si tady drogu heroin koupili. „Chodil jsem do velkého bílého domu na kraji Peček, skoro každý den jsem tam byl a podle toho, kolik jsem měl peněz, jsem si u nich koupil,“ tvrdil Tomáš Volný. Přesně popsal, jak dům vypadá, poznal oba obžalované manžele.
Obhájce Lakatošových se jeho výpověď snažil zpochybnit tím, že je pod vlivem drog, ale on tvrdil, že už dva měsíce nebere. Obdobně vypovídal i další svědek, také bývalý narkoman. I on do stejného domu chodil pro heroin a pamatoval si obžalovaného Ladislava Lakatoše.
Ten však stále dokola opakoval, že všichni narkomani jsou podplacení, aby svědčili proti němu, že pytlík s drogou tam podstrčila policie při domovní prohlídce. „Božena Lakatošová, řečená stará bába, ta všechny podplácí a nastrkuje proti nám. Sama ale prodává!“ křičel a vinil další příbuznou Ladislav Lakatoš, než jej stráž uklidnila. Po vyčerpávajícím půldenním jednání soudce jednání odročil na 15.prosince.
Zdroj: Právo Datum: 11.11.2005Strana: 10Sloupec: Olomoucký kraj
[
obsah
]
* Prodával pervitin
(mhr)
Nejméně v pěti případech prodal 32letý muž z Litovle na Olomoucku jeden gram drogy pervitin třiadvacetiletému mladíkovi z téhož města. Policie jej nyní stíhá pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. „Drogu prodával od července do října,“ sdělila Právu ve čtvrtek olomoucká policejní mluvčí Jitka Dolejšová.
Zdroj: Právo Datum: 12.11.2005Strana: 14Sloupec: Styl na víkend
[
obsah
]
Posedlý badatel Bob Spitz boří mýty o Beatles
Jaroslav Höfer
CO SKUTEČNĚ VTISKLO SMUTEK DO LENNONOVÝCH PÍSNÍ A JAK ZAČAL RINGO STARR BUBNOVAT
Paul McCartney se jednou přiznal, že snad polovina zaručených pravd o něm a dalších členech Beatles jsou pouhé mystifikace, které si často čtyři geniální hudebníci vymýšleli sami. Bobu Spitzovi vrtala tato slova hlavou tak, že i jeho dcera o něm říká, že byl jimi doslova posedlý. Odjel nadlouho do Anglie a nesmírně důkladně zkoumal a ověřoval vše, co se dalo o skupině zjistit. A nenarazil jen na hezké věci.
Beatles se údajně nerozešli kvůli Yoko Ono anechuti manželky Johna Lennona k jeho kamarádům, jak se běžně traduje. Rozpadli se, protože Lennonovi aGeorgi Harrisonovi šel Paul McCartney tak na nervy, že s ním ani nedokázali vydržet v jedné místnosti.
Vyplývá to z nové knihy Boba Spitze Beatles: Životopis, která vyšla začátkem listopadu v USA a v níž se jeví Lennon jako hašteřivý a egocentrický protiva, mnohem závislejší na drogách než na své japonské ženě, které čas od času zahýbal.
To Paul McCartney zase neustále zkoušel manipulovat jinými. „Dokázal by ukecat královnin portrét, aby kvůli němu odešel z jednošilinkové mince,“ říkalo se o něm.
A George Harrison byl neustále zakaboněný bručoun. Jako skutečně milý chlapec vychází jen bubeník Ringo Starr.
Přesto nejde o žádné hledání senzací za každou cenu, azcela určitě ne o kydání hnoje. „Má kniha není o špinavých historkách,“ říká Spitz. „A nejsou v ní ani žádné šokující objevy.“
Kritika přijala toto dílo pozitivně. Ačkoli v USA vychází o Broucích málem jedna nová kniha měsíčně, tato prý jako první důsledně odděluje pravdu od legend amýtů.
Autorské šílení
Když se Bob Spitz rozhodl své dílo napsat, měl už na krku padesátku a všechny důvody, proč dožít život v klidu. Jako bývalý manažer Bruce Springsteena a dalších hudebníků se finančně zajistil, přivydělal si dvěma knihami o Bobu Dylanovi a Bobu Marleym, ale stejně nakonec utekl od rodiny a začal shánět všechny, kteří měli s Beatles něco společného.
Našel 650 pamětníků ochotných vypovídat. Yoko Ono aRingo Starr ho sice odmítli, ale Paul si na něj čas udělal, stejně jako George Harrison před svou smrtí. Spitz procházel chudé uličky aza kouřené kluby Liverpoolu. Vyhrabal v nich i historku o tom, co zřejmě poznamenalo Lennona na celý život a co vtisklo smutek do jeho písní.
Když mu bylo pět let, jeho rodiče se rozváděli. Otec ho postavil před volbu: chceš být se mnou, nebo s matkou? Malý John se rozhodl pro otce. Když ovšem matka odcházela z domu, rozběhl se za ní na ulici aodmítl se jí pustit.
V Kanadě zase Spitz vystopoval Dot Rohneovou, dívku, která čekala dítě s tehdy neznámým Paulem, ale potratila.
Zjistil také, jak začal Ringo bubnovat. Jako dítě z chudé rodiny, opuštěné otcem apostižené tuberkulózou, bušil v nemocnici špulkami bavlny jako paličkami do nočního stolku - prý to tehdy byla součást léčby.
V archívech se zase objevily dokumenty, jak jistí John O’Leannain a James McCartney II uprchli před 160 lety před hladomorem z Irska do Anglie, kde se pak narodili jejich slavní potomci.
Šest let pracoval Spitz na knize šest dní v týdnu. Podle kritiků napsal dílo velice čtivé, ačkoli jde o tisícistránkový tlustospis. Mimochodem, redakce jej zkrátila z původního rozměru na pouhou třetinu.
Konec mýtů
Některé legendy o Beatles se vžily natolik, že jim uvěřili i samotní Brouci. A tak například Spitz zjistil, že nelze věřit vyprávění, jak se manažer Brian Epstein poprvé dozvěděl o Beatles od nějaké dívky, která si chtěla koupit jejich verzi písně My Bonnie. Naopak sám už měl v té době vyvěšený jejich plakát. Čtyři ostří chlapci v sexy kožených oblecích mu prý - jako homosexuálovi -připadali neodolatelní.
A jeden z prvních hitů Love Me Do s nimi vůbec nenatáčel George Martin, nýbrž jeden z jeho pomocníků, neboť slavný Martin odešel na rande se svou sekretářkou.
Ale tyto okrajové epizody jsou jen třešničky na dortu adokreslují hlavní smysl celého díla - málem už historického pojednání o tom, jak se z rokenrolu, někdejšího lákadla, na něž se lepila děvčata stejně jako na rychlá auta, stala celá kultura, která ovlivnila životní styl ana konec i politiku celé generace.
„Je to kniha o rocku, sexu adrogách,“ nechal se slyšet autor. „Jenže bez sexu a drog,“ dodal.
Zdroj: Právo Datum: 14.11.2005Strana: 5Sloupec: Zpravodajství
[
obsah
]
Pozor na nudící se děti
Zdeňka La Sala
Mládež může dlouhou chvíli vyplňovat i trestnou činností
Asi desetina školáků se denně nudí. Ve volném čase nemají co na práci nebo se jim ani do ničeho nechce. Sedí tak doma a nedělají nic. Další třetina pociťuje nudu několikrát týdně.
Ukázalo to dotazníkové šetření, kterého se v září v rámci projektu „Není nám to jedno“ v celé ČR zúčastnilo zhruba 1850 školáků ve věku od šesti do patnácti let.
Varovný prst psychologů
Psychologové varují, že nuda může u některých dětí vést k tomu, že začnou svůj čas vyplňovat i drogami nebo trestnou činností.
„Každé dítě má jiné potřeby. Při organizaci jeho volného času je nutné najít vhodný poměr mezi tím, kam musí, což je škola, dále pak kroužky, které ho sice baví, ale také pro něj znamenají povinnost, a nakonec volným časem, který má jen pro sebe a kdy si dělá, co chce,“ řekla Právu Jana Kocourková, dětská psycholožka z Fakultní nemocnice v PrazeMotole.
TV a počítače vítězí na celé čáře
Jak vyplynulo z průzkumu, víc než polovina (56 procent) žáků hraje hry na počítači nebo surfuje na internetu několikrát týdně a čtvrtina denně. Podle analytika Libora Konvičky čeští školáci tráví u počítače průměrně 1,4 hodiny denně.
Další oblíbenou zábavou je televize. Tu denně nebo skoro denně podle analytika sleduje asi 90 procent dětí. Týdně u videa nebo televize tráví školáci průměrně devět až patnáct hodin a denně je to v průměru 1,6 hodiny.
Čtení je nebaví
Co děti příliš nebaví, je čtení -dvě třetiny školáků (63 procent) si přečtou maximálně jednu knihu měsíčně. Četbou knihy stráví děti průměrně asi hodinu denně, což je v porovnání s počítačem a televizí méně.
„I když dítě roste a přibývá mu zájmů, počet přečtených knih nenarůstá, zůstává stejný zhruba do sedmnácti let věku,“ komentuje to Konvička.
Jak moc se školáci doma připravují do školy? Víc než dvě třetiny z nich denně, další čtvrtina skoro každý den. V průměru se děti učí 4,4 hodiny týdně, ale 42 procent tráví učením víc než pět hodin týdně a ty jsou podle psychologů přetěžované.
Publikováno: 14.11.2005
Aktualizováno: 30.12.2005