NARCISTICKÁ PORUCHA

Porucha osobnosti, jejíž podstatou je problémový citový vztah k sobě. Příliš velká láska k sobě se vyznačuje egocentrickým vnímáním světa se zvýšenou citlivostí na hodnocení sebe druhými, kteří vnímají takového jedince jako ješitného. Narcisticky dobře vybavení jedinci jsou schopni o sebe pečovat např. zvýšenou investicí do sebe, z které ostatní mohou mít poté užitek, při větší poruše je však jedinec schopen zabývat se pouze sám sebou do té míry, že trpí často nedostatkem pozitivně rozvíjeného obsahu a trpí pocitem prázdnoty. Ti, kteří kompenzují nedostatek sebelásky, se pokoušejí druhé zaangažovat na její substituci z vnějších zdrojů a lásku druhých si vynucují vykořisťováním až arogancí, vyžadují nadměrný obdiv a ujišťování o neomezeném úspěchu. Svou jedinečnost si potvrzují nezměrným úsilím stýkat se s významnými osobnostmi, což je udržuje ve velikášském pocitu vlastní důležitosti. Všímají si atributů úspěšného a šťastného člověka, který v nich vyvolává závist a snaží se opatřit si tyto atributy s pocitem plného oprávnění se cítit podobně jako oni. K druhým však nejsou empatičtičtí a tak nejsou schopni i přes dosažení často i velkých úspěchů na poli pracovním či jiném kvalitního citového vztahu a cítí se někdy odcizeni dokonce i sami sobě. Terapeutická strategie v I. fázi: komplementární chování, zrcadlení, zážitek vztahu a strachu z něho, postupná konfrontace s výsledkem jeho chování, zvědomování sil ovlivňující jeho chování (ne/vědomých), podpora pochopení druhých včetně zážitku empatie s podporou hledání nových zkušeností. Ve II. fázi se snažíme podporovat sdílení citů, konfrontace s odděleným prožíváním druhého, zážitek společné radosti ze skutečného úspěchu a schopnost jeho radosti z úspěchu druhých. Tato porucha je popsaná nejlépe Heinzem Kohutem v jeho Self-psychologii.