BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE

Psychoterapeutický směr založený na psychologických teoriích učení a chování. Hlavní myšlenkou je, že různé poruchy chování (např. neurotické chování, závislé chování) jsou v podstatě naučenými reakcemi, které je možné ovlivnit přecvičováním a odučováním. Důraz je kladen na techniky: je nutné najít přiměřenou techniku nácviku nebo přecvičování, která příznak odstraní nebo doplní chybějící reakci. Své techniky behaviorální terapie nachází především v podmiňování (klasické podmiňování dle Pavlovova, instrumentální podmiňování dle Skinnera). Behaviorální terapie se tudíž nezabývá subjektivitou klienta (co se vzpírá objektivnímu popisu a pozorování, představuje pro ni „černou skříňku“), nepracuje s pojmy „přenos“ či „terapeutický vztah“ a důležité pro ni nejsou příčiny, dynamika a souvislosti poruchy, ale pouze příznaky a chování. O to behaviorální terapeuti opírají svou úspěšnost (kterou dokazují výzkumem) a jejich odpůrci svou kritiku. K nejvýznamnějším behaviorálním terapeutům patřili Angličan H.J.Eysenck a Američan jihoafrického původu J.Wolpe. Ve svém přístupu k léčbě závislostí bývá za behavioristu aspoň částečně pokládán i J.Skála.

Viz také kognitivně-behaviorální terapie (KBT)